Co je to láska? Jak se otevřít lásce? - 3. část

27.11.2021

Když ztratíte někoho, koho jste milovali, pláčete. Naříkáte skutečně pro ně nebo kvůli sobě? 

Jsou to slzy za mrtvé? Plakali jste vůbec skutečně někdy pro někoho? Byly to slzy sebelítosti nebo slzy za mrtvou lidskou bytost? Jestliže to bylo pouhé sebelitování, váš pláč byl naprosto bezvýznamný, protože jste se zabývali jen sami sebou.

Pokud naříkáte, že vám byl vzat člověk, do něhož jste investovali plno svých citů, pak nešlo o city skutečné. Když oplakáváte svého mrtvého bratra, plačte pro něho. Naříkat kvůli sobě je velmi snadné, ale vaše sebelítost vás pouze zatvrdí, uzavře světu a otupí.

Znamená snad láska sebelítost a nářek, že mě někdo opustil a že jsem zůstal sám? Že mě zbavili moci a potkal mě trpký úděl, a kvůli tomu si stěžuji na okolní svět? Je láska "já, které trpí"? Jestli tohle pochopíte, pak také zjistíte, že si své strasti vytváříte vždycky jen sami, a že strast se rodí z myšlení a je důsledkem času.

Bedlivým pozorováním sebe sama můžete zjistit plně, celistvě a naráz, v tento okamžik, povahu a celkovou stavbu té nicotné věci, nazývané "já" (tj. ego) - tedy veškeré "moje" slzy, "moji" rodinu, "můj" národ, "moji" víru. Když tohle (tuto ošklivost ega) zahlédnete nikoli svou myslí, ale svým srdcem, když to spatříte opravdu z hloubi srdce, pak máte klíč k tomu, aby všechna vaše trápení navždy skončila.

Strast a láska nemohou jít spolu. (Přestože se v křesťanství utrpení idealizuje a uctívá, spása je jen jediná, což svědčí o vyděračské podstatě náboženství.)

Možná se obáváte najít odpověď, co je to láska, protože by to mohlo znamenat naprostý převrat

Mohlo by to rozbít vaši rodinu. Mohli byste zjistit, že ve skutečnosti nemilujete svou ženu, muže, děti. Třeba byste už nešli na mši. Možná byste museli rozbořit, co jste doposud vybudovali.

Jestli ale stále chcete zkoumat, co je to láska, pak zjistíte, že láska není strach ani závislost, žárlivost, ani snaha někoho ovládat a vlastnit. Láska není závazek, ani povinnost, ani sebelítost, láska není zoufalství z toho, že mě někdo nemiluje, láska není opakem nenávisti (stejně jako pokora není opakem pýchy). Jestliže se dokážete toho všeho zbavit - ne přinutit se k tomu, nýbrž "smýt" to ze sebe - pak se vám možná dostane té zvláštní květiny, po níž člověk vždy toužil...

Protože pokud ve vás nebude hojnost lásky, když jí nebudete plní, svět se bude řítit do záhuby. Rozumově už možná víte, že je nezbytné, aby se lidstvo sjednotilo a spojilo, ale provést to lze pouze s láskou. Kdo vám však poví, jak na to? Jaká autorita, metoda nebo systém? O lásce přeci nelze vyprávět, říkat si: "Budu se v lásce cvičit, každý den si sednu, abych o ní hloubal, vynasnažím se, abych byl milý a vyzařoval sympatii, přinutím se být pozorný k druhým." 

Je snad možné se k lásce nutit a milovat silou vůle? Jakmile se o to pokusíte, proteče vám skrz prsty. Možná získáte galantnost, naučíte se příjemnému vystupování, ale to nemá s láskou nic společného.

V našem světě není lásky, protože největší roli hraje potěcha a žádostivost. Jenže bez lásky nemá váš každodenní život smysl. A lásku nelze mít tam, kde není krása. Krása však není něco, co vidíte - krása není v nádherném obrazu, ani v pohledu na krásný strom, v úžasné stavbě, ani v krásné ženě. 

Láska existuje tehdy, když vaše srdce a mysl vědí, co je to láska

Bez lásky a krásy tohoto druhu se můžete snažit jakkoli zlepšit svět, ale vzejde z toho jen další zmatek, neboť bez lásky má člověk v mysli a srdci jen ošklivost a bídu. Naopak, když je ve vás láska a krása, všechno co děláte, je správné a v pořádku. Kdo miluje, může dělat, co chce, protože láska řeší úplně všechno.

Přicházíme tedy k tomuto bodu: Bylo by možné, aby se naše mysl "otevřela" - a to bez vší disciplíny, bez přemítání, nátlaku, vlivu nějaké knihy, učitele nebo lídra, bylo by možné, aby se vaše mysl rozzářila v lásce, jako se před vámi rozzáří západ slunce? Zdá se mi, že je k tomu absolutně nutné jedno: vášeň bez příčiny - tj. vášeň, kterou nerodí oddanost ani lpění, vášeň, která není pouhý chtíč. 

Člověk, který neví, co je vášeň, nikdy nepozná lásku, protože láska do něho vstoupí, jen když se vytratí "já" (tj. ego).

Mysl, která hledá, není vášnivá. Otevřít se lásce bez hledání je jediný způsob, jak k ní dospět - otevřít se lásce neúmyslně, bez úsilí a bez veškerých zkušeností. Potom zjistíte, že láska nezná čas, a že je osobní i neosobní, patří jednomu i mnohým. Je jako květina, k níž lze přivonět nebo ji ignorovat. Je tu pro každého. Kdo si dá tu námahu na ni pohlédnout, s potěšením ji do sebe vdechne. Je-li jí někdo nablízku nebo ne, znamená pro ni totéž, je stále plná vůně, a proto se o ni dělí s každým.

Láska je něco živého, nového, čerstvého

Láska nezná včerejšek ani zítřek, je mimo myšlenkový chaos, souvisí s ní jen "čistá" mysl. Nalézt lásku - kterou člověk nekonečně hledá v uctívání a sebeobětování, ve vztazích a sexu, v nejrůznějších potěšeních a bolestech - je možné pouze tehdy, když mysl porozumí sama sobě a dospěje tak k svému přirozenému konci. Láska pak nemá protějšek (tj. ego) a není s ničím v rozporu.

V lásce není myšlení, ani čas. Dojít za myšlení a čas - tj. za všechny starosti - znamená být si vědom toho, že existuje dimenze, nazývaná láska, která se ničemu nepodobá. Když nevíte, jak se k té podivuhodné "fontáně" dostat, co uděláte? Když nevíte, neuděláte přeci nic. Naprosto nic. Tak ve vás vzejde naprosté ticho. Rozumíte, co to znamená? Znamená to, že už nehledáte, nic nevyžadujete, a za ničím se neženete. Střed (tj. "já", ego), kterým jste byli, přestane existovat. Místo toho existuje láska.


Zdroj: D. Krišnamúrti: Volnost, která neví

Foto: Pexels

www.vykladanisnu.cz
Všechna práva vyhrazena 2024
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma!