GNM: Teorie metastáz

Teorie metastáz je jedním z nejvytrvalejších dogmat moderní medicíny. Podle této teorie vzniká "metastazující rakovina" tehdy, když se nádorové buňky primární rakoviny odtrhnou a putují krevním řečištěm nebo lymfatickým systémem do jiného orgánu, kde způsobí sekundární rakovinné bujení.

"Jak rakovinné buňky metastazují je stále záhadou." (Yaleova univerzita, 2008)

Stručný historický přehled

V 17. a 18. století byly nádory považovány za "choroboplodný materiál", který, pokud se normálně nevyloučí, se může nahromadit, stát se "zhoubným" a způsobit smrt, pokud se rozšíří do jiných částí těla. Když se předpokládalo, že se rakovina rozšířila z jednoho orgánu do druhého, říkalo se tomu "metastáza". Aby se pomohlo odvádění "smrtelných" látek, používaly se takové terapie, jako např. propichování, vyprázdnění střeva, odstraňování puchýřů, pouštění žilou a aplikace jedů.

V 19. století byly do výčtu "choroboplodných zárodků" zařazeny mikroorganismy; zárodečná teorie Louise Pasteura se prosadila coby zdůvodnění, podporující teorii metastáz. Ve 20. století byly na seznam původců nemocí přidány k bakteriím, plísním a virům také údajně zmutované, zhoubné rakovinné buňky.

Současná medicína, alopatická i naturopatická, stále předpokládá, že rakovinné buňky a mikrobi působí proti lidskému organismu. Dodnes se věří, že lidské tělo je ve válce proti zlým silám, které se mu snaží ublížit a zničit ho (viz teorie imunitního systému, 4. biologický zákon). Nejzákladnější axiom, na němž stojí lékařská teorie, zůstává zakořeněn v temných dobách strachu a pověr, ignoruje tvůrčí inteligenci, prostupující přírodou a lidským tělem.

TEORIE METASTÁZ VE SVĚTLE OBJEVŮ DR. HAMERA

Vztah mezi psychikou, mozkem a orgány

Teorie metastáz zcela odmítá skutečnost, že každá buňka lidského těla je řízena z mozku; namísto toho považuje každou buňku za organismus, schopný vnímat, dělající svou práci. Sto let lékařského výzkumu potvrdilo, že mozek je "koordinující bioelektrické centrum", regulující všechny biochemické procesy, včetně "patologických" změn v orgánech a tkáních. Dokonce ani "infekční choroby" se nemohou rozvíjet, pokud jsou přerušeny nervy k postiženému orgánu (Robert H. Walker: Functional Processes of Disease, 1951), což dokazuje, že činnost mikrobů je rovněž řízena mozkem.

Dr. Hamer objevil, že psychika je třetí složka, která interaguje s mozkem a odpovídajícím orgánem. Na základě analýzy CT snímků mozku svých pacientů zjistil, že ke "konfliktnímu šoku" (DHS) dochází nejen v psychice, ale současně ovlivňuje i tu oblast mozku, která koreluje s daným konfliktem. V okamžiku, kdy mozkové buňky zaregistrují konflikt, je informace okamžitě přenesena do příslušného orgánu a v tom okamžiku se aktivuje Speciální biologický program (SBS), aby pomohl organismu během této krize, a to jak na psychické, tak na fyzické úrovni. Proto je každá rakovina nebo nádorové bujení vnímáno jako smysluplná biologická reakce na zcela konkrétní konfliktní situaci. Porovnáním desítek tisíc CT skenů mozku svých pacientů s jejich lékařskými záznamy a osobní historií byl Dr. Hamer schopen určit přesné místo v mozku, z něhož je každý typ rakoviny řízen.

Zjištění Dr. Hamera, pevně ukotvená ve vědě o embryologii, poskytují vědecké důkazy o tom, že tento mozkem zprostředkovaný vztah mezi psychikou a tělem je vlastní každému organismu. To znamená, že všechny druhy reagují na "Konflikt strachu ze smrti" rakovinou plic, na "Konflikt nestravitelného sousta" reagují rakovinou tlustého střeva, na "Konflikt existenční" rakovinou ledvin nebo na "Konflikt starostí o hnízdo" (savci a lidé) rakovinou prsu.

Důvod, proč všichni tvorové reagují na stejný typ konfliktu stejným orgánem, spočívá v tom, že ať už se jedná o rybu, plaza, savce nebo člověka, všechny orgány všech druhů lze vysledovat k jedné ze tří zárodečných vrstev, které se vyvíjejí již v prvním období embryonálního stadia. Přesněji řečeno, plíce, srdce nebo kosti každého živého organismu vznikají ze stejného typu zárodečné vrstvy a mají tedy stejný typ tkáně. Proto v GNM hovoříme spíše o biologických než psychologických konfliktech.

Rakovinné buňky nepřekračují práh zárodečné vrstvy

Dr. Hamer během svého výzkumu také zjistil, že jednotlivá řídicí centra v mozku jsou uspořádána v systematickém pořadí. Přesná umístění mozkových relé ukazují, že všechny tkáně, které pocházejí ze stejné embryonální zárodečné vrstvy, jsou řízeny ze stejné oblasti v mozku.

Všechny orgány a tkáně, které pocházejí z entodermu (plíce, tlusté střevo, játra, slinivka břišní, děloha, prostata), jsou řízeny z mozkového kmene; všechny mezodermální tkáně (prsní žlázy, vaječníky, varlata, kosti, svaly) jsou řízeny z mozečku nebo mozkové dřeně; všechny ektodermální tkáně (kůže, průdušky, hrtan, děložní hrdlo, močový měchýř, konečník) jsou řízeny z mozkové kůry.

Každý druh rakoviny tedy vždy zahrnuje zcela konkrétní oblast mozku, která řídí orgán nebo tkáň, související s konfliktem. Rakovinné buňky nemohou za žádných okolností "metastazovat" do orgánu nebo tkáně, která je řízena z jiného, nepostiženého mozkového relé; stejně tak se nemohou rakovinné buňky "rozšířit" do tkáně, pocházející z jiné zárodečné vrstvy. Rakovinné buňky jsou absolutně vázány na konkrétní orgán, pro který mozek aktivuje Speciální biologický program (SBS).

Třetí biologický zákon GNM nabízí zcela poprvé v historii medicíny spolehlivý systém, který umožňuje klasifikaci všech onemocnění podle typu tkáně. Pokud jde o rakovinu, "Ontogenetický systém nádorů" ukazuje, že rakovina (nádorový růst) se vyvíjí buď:

a) v konfliktně-aktivní fázi v orgánech řízených starým mozkem (mozkový kmen a mozeček), přičemž v takovém případě má nádor biologický význam, neboť posiluje funkci orgánu, který usnadňuje vyřešení konfliktu

b) v léčebné fázi v orgánech řízených velkým mozkem (mozková dřeň a mozková kůra), kdy je nádor výsledkem přirozeného léčebného a doplňujícího procesu poté, co byl související konflikt vyřešen.

Ať tak či onak, a to je právě podstata objevů Dr. Hamera, rakovina je vždy součástí smysluplného biologického procesu, a proto již nemůže být považována za "nemoc", natož za "zhoubné onemocnění".

Jak chápat sekundární nádory z pohledu GNM

Germánská nová medicína nezpochybňuje existenci sekundárních nebo mnohočetných nádorových onemocnění. Jak nyní chápeme, druhotná rakovina není způsobena "šířením" rakovinných buněk, ale je výsledkem souběžných nebo dalších konfliktů, které se týkají orgánu, jenž je s příslušnými konflikty biologicky spojen. To platí bez výjimky v každém případě rakoviny. Podle Národního onkologického ústavu je nejčastější "metastatickou" rakovinou taková rakovina, která se "rozšířila" do plic, jater, kostí, lymfatických uzlin nebo mozku. Ve světle objevů Dr. Hamera je zcela jasné, proč tomu tak je.

Rakovina plic je biologicky spojena s "Konfliktem strachu ze smrti". Jako sekundární nádorové onemocnění je rakovina plic nejčastěji výsledkem šoku z diagnózy nebo prognózy, která je vnímána jako rozsudek smrti. Vzhledem k tomu, že každý den jsou tisíce pacientů s rakovinou doslova vyděšeny k smrti šokem z diagnózy nebo negativní prognózou (např.: "zbývají vám tři měsíce života"), nemělo by nás překvapit, že rakovina plic je v pojetí moderní medicíny "zabijákem č. 1".

Tento CT snímek mozku ukazuje dopad Konfliktu strachu ze smrti v oblasti mozku, která ovládá plíce. Ve chvíli, kdy konflikt zasáhne mozek, začnou se okamžitě množit buňky plicních sklípků, které mají na starosti zpracování kyslíku, protože z biologického hlediska se strach ze smrti rovná nemožnosti dýchat. Biologickým účelem množení buněk - rakoviny plic - je zvýšit kapacitu plic, aby se jedinec lépe vyrovnal se strachem ze smrti.

Na základě vztahu psychika-mozek-orgán nemůže být kouření příčinou rakoviny plic, pokud kouření cigaret není spojováno se strachem ze smrti ("kouření zabíjí"). Toxiny obsažené v cigaretovém kouři však mohou léčebnou fázi značně ztížit, zejména pokud probíhá proces uzdravování v dýchacích cestách.

Vícečetné rakoviny se objevují také tehdy, když má DHS více než jeden aspekt. Pokud např. člověk nečekaně přijde o práci, může současně prodělávat "Konflikt hladovění" (např. "nevím, jak se uživit") a "Konflikt existenční" ("v sázce je moje živobytí"). Každý konflikt má dopad na mozkové relé, související s konfliktem; v tomto případě se aktivují dva Speciální biologické programy. Pokud je konfliktní aktivita intenzivní, vznikne během konfliktně-aktivní fáze nádor jater a nádor ledvin. Po vyřešení konfliktu (například získáním nové práce) projdou oba nádory přirozeným léčebným procesem.

Rakovina kostí je podle objevů Dr. Hamera spojena s "Konfliktem ztráty sebeúcty", který pacienti s rakovinou obvykle prožívají kvůli pocitu "bezcennosti". Během konfliktně-aktivní fáze dochází v kostech nebo kloubech, které jsou nejblíže k místu, kde se člověk cítí "zbytečný", "nemocný" nebo "neschopný", ke ztrátě kostní tkáně (označované jako "osteolytická rakovina kostí"). To vysvětluje, proč se po stanovení diagnózy rakoviny prostaty u mužů často objevuje rakovina kostí v pánvi nebo bederní páteři, které mají nejblíže k prostatě (60 % všech "metastáz kostí" u mužů souvisí s prostatou). Podobně u žen, které utrpěly ztrátu vlastní hodnoty v důsledku diagnózy rakoviny prsu nebo znetvořující mastektomie, se obvykle objeví rakovina kostí v oblasti žeber nebo hrudní kosti (70 % všech "metastáz kostí" u žen souvisí s rakovinou prsu). Vzhledem k fyzické a sexuální ztrátě sebeúcty, což často pociťují muži, potýkající se s rakovinou prostaty, nebo ženy, čelící ztrátě prsu, je zřejmé, proč jsou konflikty, postihující kosti, tak běžné v těchto oblastech. Totéž platí pro vznik lymfomů, typicky v podpažních lymfatických uzlinách v důsledku "ztráty sebeúcty, související s prsy" nebo v oblasti pánve v souvislosti s rakovinou prostaty.

Protichůdné teorie metastáz v porovnání s výzkumem Dr. Hamera

Podle současné lékařské teorie jsou metastazující buňky stejného druhu jako buňky původního nádoru, tj. pokud vznikne rakovina v prsu a "metastazuje" do kostí, předpokládá se, že rakovinné buňky v kostech jsou buňky rakoviny prsu. V roce 2006 však Dr. Vincent Giguère, výzkumník v oblasti rakoviny ze zdravotnického centra McGillovy univerzity v Montrealu, uvedl opak: "Například buňky rakoviny prsu se často přesouvají do kostí. To je ovšem bravurní kousek, protože se nejprve musí z prsních buněk přeměnit na kostní buňky." "On a jeho kolegové se snaží přijít na to, jak to dělají". (Globe & Mail, 28. listopadu 2006).

Na základě objevů Dr. Hamera nelze vědecky ověřit ani jednu z obou těchto teorií metastáz, protože obě teorie předpokládají, že rakovina vzniká v těle, kde údajně zdravé buňky mutují – z ničeho nic a bezdůvodně – na buňky "zhoubné". Toto pojetí opomíjí skutečnost, že rakovina, stejně jako všechny tělesné procesy, je řízena z mozku, a že všechny druhy rakoviny ve skutečnosti vznikají v psychice, coby nedílné součásti biologie člověka. S ohledem na toto nové chápání podstaty a původu rakoviny nemůže být sekundární rakovina výsledkem šíření rakovinných buněk prostřednictvím krevního nebo lymfatického systému do jiných orgánů, protože rakovinné buňky nejsou za žádných okolností schopny tento dobře zavedený biologický systém obejít. Standardní teorie metastáz (kromě trapných rozporů) také zcela ignorují histologickou vazbu úplně každého druhu rakoviny na jednu ze tří embryonálních zárodečných vrstev.

Podívejme se například na intraduktální rakovinu prsu a rakovinu kostí: Ektodermální vrstva mlékovodů, včetně intraduktálních nádorů, je řízena z mozkové kůry, zatímco kosti, které pocházejí z mezodermu, jsou řízeny z mozkové dřeně. Intraduktální nádor prsu je spojen s "Konfliktem odloučení" a vzniká výhradně v léčebné fázi, zatímco nádor kostí je projevem "Konfliktu ztráty sebeúcty". Pokud je tedy rakovina kostí sekundárním nádorovým onemocněním po rakovině prsu, může být rakovina kostí způsobena pouze "ztrátou sebeúcty", kterou zažíváme v době, kdy je rakovina prsu již v léčebné fázi!

Co je na konceptu "rakoviny prsu, šířící se do kostí", dokonce ještě iracionálnější, je to, že tzv. "osteoklastické metastázy" (primární rakovina, např. rakovina prsu nebo prostaty, která se "rozšířila do kostí") není ze své podstaty nádorovým bujením, ale opakem, jedná se totiž o úbytek kostní tkáně. Jak by měly buňky rakoviny prsu vytvářet "rakovinné" otvory v kostech bez účasti mozku nám ještě někdo musí vysvětlit.

Testy "metastáz" pod drobnohledem

"V průběhu let bylo vytvořeno mnoho hypotéz, které se snažily vysvětlit neúčinnost metastatického procesu, ale žádná z těchto teorií zcela nevysvětluje současná biologická a klinická pozorování." (Výzkum rakoviny prsu, 2008)

Patologové tvrdí, že jsou schopni odhalit původ sekundární rakoviny pomocí analýzy vzorků tkáně (biopsie). Současná praxe spočívá v použití barvicích metod a protilátek k identifikaci bílkovin, které jsou typické pro konkrétní nádor. Tato metoda se nazývá "imunohistochemická technika". Kritický pohled na tuto metodu však rychle odhalí, že tento postup neidentifikuje metastazující nádorové buňky, ale pouze bílkoviny, které se z nádoru uvolňují. Komentář na webu univerzity UCLA v Los Angeles tento zjevný rozpor přiznává: "Ačkoli je analýza možná jednoduchá, často doplácí na nízkou citlivost nebo specifičnost a neposkytuje adekvátní funkční měření, týkající se chování nádorových buněk." Z hlediska GNM je uvolňování bílkovin z nádoru přirozenou součástí léčebného procesu, zejména pokud je nádor během léčebné fáze rozkládán tuberkulózními bakteriemi, jako např. v případě karcinomu prsní žlázy. Jak tělo rozkládá nyní již nadbytečné buňky, uvolňují se do krevního oběhu bílkoviny (bílkoviny jsou v krvi zjistitelné již během konfliktně-aktivní fáze; představují skutečné nádorové markery). Imunohistochemická technika pouze sleduje tyto bílkoviny, ale přesto to na nás dělá dojem, že sleduje živé nádorové buňky.

Nikdy však nebyly pozorovány živé nádorové buňky v krvi nebo lymfatické tekutině pacienta s rakovinou. Byly identifikovány pouze protilátky, které však nedokazují přítomnost živých, "metastazujících" rakovinných buněk (stejná metoda "nepřímých důkazů" se používá i tehdy, když je třeba "dokázat" existenci virů jako příčiny "virových infekcí").

Nikdy nebylo pozorováno, že by se rakovinné buňky z primárního nádoru přirozeně připojily k jinému orgánu nebo tkáni a vyrostl z nich nový nádor. Znovu opakuji, byly sledovány pouze "protilátky" nebo "bílkoviny", vedoucí k sekundárnímu nádorovému onemocnění.

V rámci experimentů, kdy vědci vstřikují miliony množících se "zhoubných" rakovinných buněk z rostoucího nádoru přímo do krevního oběhu, se sekundární nádory objevují jen zřídka. "Při použití modelu, kdy byly lidské buňky rakoviny prsu pěstovány v imunitně oslabených myších, jsme zjistili, že pouze menšina buněk rakoviny prsu měla schopnost vytvářet nové nádory." (Dept. of Internal Medicine, Comprehensive Cancer Center, University of Michigan Medical School, Ann Arbor, MI 48109, USA. Zdroj: Sborník Národní akademie věd USA, 2003.)

Rozumné otázky, které bychom si měli klást:

• Pokud je pravda, že se rakovinné buňky šíří krevním řečištěm, proč se darovaná krev netestuje kvůli rakovinným buňkám, a proč zdravotnické orgány nevarují veřejnost před rizikem kontaktu s krví pacienta, který má rakovinu?

"Výzkumníci z Evropské školy onkologie dospěli k závěru, že je nepravděpodobné, že by se rakovina šířila prostřednictvím krevních transfuzí od pacientů s nediagnostikovanou rakovinou."

"Předtím, než je darovaná krev použita k transfuzím, musí projít přísnými testy, aby se zajistilo, že nešíří žádnou nemoc. Ačkoli je však riziko přenosu infekcí dobře známo, je obtížnější určit, zda mohou být chronická onemocnění, jako je rakovina, přenesena z dárce na příjemce."

"Tým výzkumníků pod vedením Gustafa Edgrena pracoval s údaji, týkajícími se transfuzí a diagnóz rakoviny v Dánsku a Švédsku, aby zjistil, zda mezi nimi existuje nějaká souvislost... Tým nezjistil žádné důkazy o zvýšeném riziku u pacientů, kteří obdrželi krev od lidí, kteří měli nějaký druh rakoviny, u nichž se předpokládá zvýšené riziko krevních metastáz (plíce, játra, kostra a centrální nervový systém)."- Evropská komise CORDIS, Resultados de investigaciones de la UE, 23. července 2007.

Tato zjištění potvrzují závěry Dr. Hamera (viz třetí biologický zákon), že rakovinné buňky NEvyužívají krev jako cestu pro "šíření" do jiných orgánů, ani v rámci organismu, ani do orgánů příjemce krve.

• Pokud je pravda, že rakovinné buňky migrují krevním řečištěm, proč není nejčastějším typem rakoviny rakovina cévních stěn nebo srdce, protože právě tyto tkáně by byly nejvíce vystaveny rakovinným buňkám, putujícím v krvi?

• Pokud je pravda, že rakovinné buňky metastazují do jiných orgánů prostřednictvím lymfatického systému, jak je možné, že "metastazující" rakovina vzniká v kostech (statisticky jedno z nejčastějších míst "metastazujících nádorů"), ačkoli kosti nejsou zásobovány lymfatickou tekutinou?

• Pokud je pravda, že sekundární nádory jsou způsobeny nádorovými buňkami, putujícími krevním nebo lymfatickým systémem, proč se nádorové buňky primárního nádoru jen zřídkakdy dostanou do sousedních tkání, například z dělohy do děložního čípku nebo z kostí do sousední svalové tkáně?

Teorie "mozkových metastáz" v rámci objevů Dr. Hamera

Dr. Hamer již v 80. letech 20. století zjistil, že takzvané "mozkové nádory" nejsou, jak se předpokládalo, abnormálním růstem v mozku, ale jsou to gliové buňky (mozková pojivová tkáň), které se přirozeně množí v druhé polovině léčebné fáze (PCL-B), přesněji v oblasti mozku, která prochází – souběžně s hojícím se orgánem – také opravným procesem. Tento proces obnovy v souvisejícím mozkovém relé probíhá během JAKÉKOLI léčebné fáze, ať už se jedná o kožní vyrážku, hemoroidy, běžné nachlazení, infekci močového měchýře nebo rakovinu. Je to jasná známka toho, že konflikt byl vyřešen, a že se psychika, mozek i postižený orgán uzdravují najednou.

Otázky, které bychom si měli klást:

• Pokud je pravda, že rakovina metastazuje do mozku, proč je rakovinným buňkám umožněno projít hematoencefalickou bariérou, která funguje jako důležitý filtr zabraňující vniknutí škodlivých látek do mozku?

• Proč nikdy neslyšíme o tom, že by buňky "mozkového nádoru" metastazovaly z mozku do nějakého orgánu, např. do prostaty, kostí nebo prsu? Na základě obecně přijímané doktríny by to znamenalo, že by např. buňky rakoviny mozku způsobovaly rakovinu plic!!

Germánská nová medicína Dr. Hamera je největší výzvou, jaké kdy lékařský establishment, včetně současné lékařské vědy a ziskově orientovaného lékařského průmyslu, čelil. Zdravotnické organizace, podporované justicí a médii, si dobře tuto hrozbu uvědomují, proto využívají svou moc k umlčení lékařských objevů Dr. Hamera, k jeho pronásledování, očerňování a kriminalizování.

Překlad: Vladimír Bartoš; revize překladu: Jana Schön

Zdroj: Caroline Markolin, learninggnm.com