Jak řešit konflikty ve vztahu vědomě - 3. část (Mít svůj prostor)

Vyhradit si pro sebe prostor

Vědomá pozornost nám pomáhá ke změně, kdy přestaneme automaticky věřit (a jednat na základě toho) našim myšlenkám a emocím, ale začneme je prožívat jako duševní události a vzorce fyzických pocitů. Když tohle uděláme, zůstáváme v přítomnosti a aktivujeme přední kůru mozkovou a příslušné pomáhající okruhy v mozku. S přibývající praxí budeme toto schopni aplikovat dokonce i ve velmi náročných situacích a konfliktech.

Někdy se nám může stát, že se nám nepodaří zůstat vědomě v přítomnosti. V tom případě budeme potřebovat vyhradit si pro sebe fyzický prostor, abychom se mohli znovu uklidnit a opět se propojit s milující přítomností. To nám může zabrat pár minut (než si dojdeme uvařit čaj) nebo pár hodin (potřebujeme se jít projít), než se uklidníme. Někdy se z toho dokonce potřebujeme vyspat, nebo nám může trvat pár dnů, než to zpracujeme.

Ať už potřebujeme jakkoli dlouhou dobu, je důležité, abychom si to s partnerem domluvili dopředu. Kdybychom odešli uprostřed hádky, partner to může vnímat jako trest ve formě opuštění, vzdání se nebo stažení se. Když se ale domluvíme dopředu, že každý převezme zodpovědnost za své emoce - a vyhradí si pro sebe potřebný prostor (neboť není ve vědomé pozornosti a jednal by reaktivně) - bude v dané situaci partner vnímat náš odchod jako skutečný pokus o vyřešení konfliktu dospělým způsobem. Stejně důležité je i dohodnout se na tom, že se k diskusi vrátíme, jakmile se uklidníme. Pokud to neuděláme, bude problém pouze ignorován nebo zameten pod koberec. Mnoho párů spadá do této pasti, ovšem výsledek je ten, že zášť narůstá a proniká do jiných oblastí vztahu nebo způsobí prudkou hádku. Dohodnout se s partnerem, že potřebujeme prostor na uklidnění, když pocítíme, že nám hrozí amygdalický únos (tj. nejsme schopni naslouchat či racionálně myslet, jednáme reaktivně formou boje nebo útěku), a že se pak vrátíme (jakmile se znovu zapojí přední kůra mozková a příslušné okruhy v mozku), umožní to mnohem vědomější hádku a řešení konfliktů. Tohle je třeba stanovit jako pravidlo spravedlivé hádky.

Carol a Jack byli klienti, kteří se zúčastnili párové terapie. Byli manželé jedenáct let a měli tři děti. Oba byli v manželství nějakou dobu velmi nešťastní. Konflikty vždy řešili předstíráním, že se nic nestalo a smetli to pod koberec. Neměli sílu s tím něco udělat, cítili se bezmocní ohledně kruhu odmítání, odtažitosti, obviňování a hádek, v němž byli chyceni. Nechtěli už pokračovat v nešťastném manželství, ale zároveň nechtěli vztah ukončit. Oba věřili, že na vině je ten druhý. "Omlouvat se," řekla Carol, "když jsem nic špatného neudělala, by jen znamenalo, že Jack to může udělat znovu, a věřte mi, znám Jacka, udělá to znovu." Jack na oplátku odpověděl: "Ano, přesně taková jsi pořád, obviňuješ a kritizuješ. Mám pocit, že ať udělám cokoli, nikdy se ti nezavděčím."

Netrvat na tom, že musíme mít pravdu, může vyvolat u mnoha lidí strach. Avšak trváním na své pravdě jen zabředáváme do koloběhu konfliktů, stejně jako Carol a Jack. Když vneseme vědomou pozornost do tohoto vzorce a zkoumáme, co se děje, můžeme spatřit, jak jsme se drželi takových způsobů bytí, které partnerovi ubližovaly, a může u nás dojít k otevření a obměkčení. Carol a Jacka překvapilo, že v pozadí svých příběhů něco skrývají - že se oba cítí nemilovaní a bojí se, že zůstanou sami. Zabředli do svého příběhu o tom, že si něco nezasluhují a hluboko v nitru měli pocit, že nejsou dost dobří. Ve skutečnosti se jejich mozek stal podmíněný v očekávání toho nejhoršího a byl neustále ostražitý. Ve vzácných chvílích dokázali být vůči sobě přátelští a milující, ale ani jeden z nich nebyl schopen tomu druhému důvěřovat. Když například Carol požádala Jacka, aby ji obejmul, odmítl to, protože necítil, že je jejich blízkost opravdová. Zabředl do stále se opakujícího kruhu, čímž promarnil příležitost znovu vybudovat blízkost ve vztahu, a Carol se samozřejmě cítila ještě zranitelnější a odmítanější. Ani Jack sám za sebe nedal podnět k opětovné blízkosti. Oba zůstávali uvězněni ve vzorcích odmítání, vzteku a odtažitosti, a nevyužívali příležitosti k vzájemnému propojení a "opravení" vztahu.

Vědomá pozornost nám umožňuje zažívat cokoli, co se děje, s pocitem přátelského soucitu. Jednoduše "prodýcháváme" vzorce strachu a obviňování. Jednoduše si přiznat svou roli v tomto začarovaném kruhu může vyvolat dominový efekt, který přinese změnu neočekávaným způsobem. Když zaujmeme postoj vstřícnosti a soucitu, začneme se uklidňovat a vidět věci jasněji. Můžeme tak chápat, proč se my sami nebo náš partner chová tak zraňujícím způsobem. To zmírní nepřátelství, mozek a tělo se zklidní, a to nám umožní vidět konflikt ještě jasněji. Pocit ohrožení odezní a bude tak snazší se jednoduše omluvit nebo jinak prokázat laskavost.

Jak Carol a Jack pokročili v terapii, začali komunikovat efektivněji a uvědomili si, že se potřebují starat o tuto třetí entitu, nazývanou "vztah". Uvědomili si, že zjišťovat, kdo je na vině, je mnohem méně důležité, než udržet si během konfliktu vědomou pozornost a vnímat svou vlastní roli. Carol pochopila svůj vzorec - cítila se nevyslyšená, a proto byla kritická (což bylo chybné), aby ji Jack bral vážněji. Tohle byl její vzorec, ​​ který se naučila v dětství od rodičů, kdy jediná interakce s rodiči zahrnovala přímou nebo nepřímou/skrytou kritiku jejího chování. Osvojila si tento postoj a vztahovala ho na svou vlastní zranitelnost vůči sebekritice. Čím víc Jacka kritizovala, tím víc se Jack cítil napaden a stahoval se. Její kitický postoj bránil Jackovi v tom, aby byl v přítomnosti a navíc dostupný takovým způsobem, jakým si ona přála, což jeho tendence k odtažitosti ještě zhoršovala. Ve skutečnosti ve svém vztahu přijali vzorec "pronásledovatel - oběť", což je ve vztazích běžný model.

Když si ujasnili své komunikační vzorce, oba se shodli na tom, že omluva jim připadá jako ztráta. Aby bylo možné věci vyřešit, bylo třeba reakce vysledovat ke svému původu. Takhle funguje dobrá terapie - jak se zabýváme tím, co se prezentuje na povrchu, začínají vyvstávat hlubší problémy. Většina z nás si z dětství nese rány, které se objevují v našich vztazích a udržují nás zablokované. Když se naučíme rozpoznávat tato zranění a jejich vliv na naše chování, může nám to pomoci lépe s tím pracovat. Je také dobré si uvědomit, že dysfunkční vzorce, které máme, jsou jen způsoby, které jsme si rozvinuli, abychom přežili obtíže v rané fázi života, když jsme neměli žádné jiné prostředky, jak potíže vyřešit. Později v životě je tento způsob obrany bezúčelný, a je třeba rozvíjet zralejší způsoby, jak naplnit své potřeby.

I když máme tendenci vstupovat do vztahů na stejné úrovni, jako náš partner, jednou přijde čas, kdy je jeden z páru schopnější se rozvíjet a pracovat na vztahu, kdy více inklinuje k hledání hlubší intimity nebo řešení problémů. "Proč bych to měl být já?" je celkem běžná odpověď, na kterou odpověď může klidně znít "Proč ne?" Někdy je třeba jednostranné úsilí anebo jen stát po boku partnerovi a vynutit si změnu v systému vztahu. Partner se může zapojit do procesu změny nebo se mu bránit. Pro toho partnera, který si přeje změnu, je nutné, aby setrval ve svém úsilí, měl strpení s druhým partnerem a tlačil na to, co oba potřebují.

Nicméně v případě Carol a Jacka oba poznali, že prvním krokem bude, aby každý z nich převzal zodpovědnost za svou vlastní roli. Ne vždy se jim to dařilo, ani nebyl jejich pokrok lineární. Jako každá změna, byly to často dva kroky zpět a jeden vpřed. Ze začátku byli oba dva občas velmi netrpěliví a stále zraňovali jeden druhého. Nicméně tím, že uznali, že mohou napravit své problémy a podniknout kroky k nápravě nedostatečného propojení ve vztahu, jakmile si toho všimnou, rozvinuli mnohem větší harmonii ve vztahu. Naučili se rychle rozpoznat, kdy začínají věci "bobtnat", a efektivně s tím něco udělali.

Tím, že se zavážeme změnit jen sebe, a tím, že si hluboce uvědomujeme sami sebe, můžeme si dovolit být zranitelní a lidští. Když se Carol podělila s Jackem o svůj strach ohledně toho, že není vyslyšena, a svém pocitu, že pro něj není důležitá, Jack zase na oplátku dokázal sdílet svou vlastní zranitelnost - svůj pocit neúspěchu a sebeobviňování za zklamání v jejich životech. Byl schopen vnímat, že se uzavíral do sebe kvůli kritice a odsuzování ze strany Carol a kvůli svému vlastnímu sebeodsuzování. Byl schopný mluvit z tohoto zranitelného místa, aniž by se bránil či útočil. Začal vnímat požadavky Carol na fyzickou náklonnost jako na její přání se s ním více propojit, a začal reagovat velkoryseji. Tím, že sdíleli svou zranitelnost, byli schopni vidět jeden druhého skrze optiku soucitu. Vyvinuli schopnost naslouchat jeden druhému a být empatičtí.

I když upřímná omluva může hodně přispět k uzdravení vztahu, omlouvat se není jediný způsob, jak napravit vztah. Existuje mnoho způsobů, jak vyjadřovat lásku, náklonnost a přátelství jak vůči sobě, tak vůči partnerovi. Obrátit se do svého nitra, nalézt kapacitu v sobě a nabídnout laskavost v potřebné formě, a tím přesunout svou pozornost. Pouhým nastavením záměru být laskavý a vykonáním toho, co je třeba, přesáhneme sami sebe a své chování. Jakmile si uvědomíme svou bolest - ať už kvůli soudům druhých nebo kvůli vlastní tvrdosti vůči sobě - můžeme nabídnout gesto soucitu. Můžeme si dát ruku na srdce, abychom se uklidnili, nebo strádajícímu partnerovi naznačit dotykem svůj soucit.

Tím, že převezmeme zodpovědnost za svou vlastní roli, vzorec vztahu se změní. Přestaneme šlapat partnerovi na bolavá místa a způsobovat bolest sami sobě. Uvědomíme si, že když se zaměříme spíše na svou vlastní roli a úsilí ve vztahu, než na chování partnera, paradoxně tím často ovlivníme změnu, po které toužíme. Staneme se spíše činiteli změny ve vztahu než pasivní obětí.