Jak v sobě ukončit násilí - 1. část

Strach, požitky, bolest, myšlení a násilí jsou navzájem provázané

Většina lidí nalézá požitek v nějaké formě násilí, zlosti, protivenství vůči lidem, mnoho lidí také zažívá nenávist vůči nějaké rase či sociální skupině, má nepřátelské pocity vůči druhým. Pokud by tohle v mysli ustalo, člověk by zažíval radost. Je však možné dojít až ke kořeni násilí a vymanit se z něj? Pokud tohle lidé neuskuteční, budeme neustále žít ve vzájemné "válce". Pokud zastáváte názor, že násilí stejně nikdy neskončí, potom jste se zablokovali předem.

Bylo by možné ukončit v sobě násilí, a přesto žít v tomto nesmírně brutálním světě? Podle D. Krišnamúrtiho to možné je. Uvádí: "Domnívám se, že to možné je: nemít v sobě ani stín nenávisti, žárlivosti, zoufalství a strachu, být se světem v naprostém míru."

Co pro to můžeme udělat?

Kdybychom věděli, jak nahlédnout do podstaty násilí, a to nejen vnějšího, v podobě válek, výtržností, národnostních třenic, třídních konfliktů, nýbrž také do podstaty násilí uvnitř sebe, v nás samých, pak by se nám možná podařilo z toho všeho vystoupit. Je to neobyčejně složitý problém, vždyť století za stoletím žil člověk násilným způsobem. Veškerá náboženství se v tom snažila člověka krotit, ale žádné neuspělo.

Krišnamúrti dále uvádí: "Pro mě, jakožto lidskou bytost, je otázka násilí neobyčejně důležitá a pouštím se do ní, abych s násilím jednou provždy skončil. Nemohu za někým přijít a říct mu, aby přestal s násilím! To nemá význam. Význam má, zda to chcete vy. Jestli si vy sami přejete porozumět problému násilí."

Jde vám o to, abyste vyřešili násilí v okolním světě, anebo jej zkoumat, jak existuje ve vás? Pokud si kladete otázku, jak žít nenásilně ve světě plném krutosti, chtivosti, hrabivosti a závisti, a obáváte se, že vás to zničí, tak stále ještě nežijete v míru.

Násilí je nutné chápat jako fakt, nikoli jako představu; jako fakt, který existuje v lidské bytosti. Abychom se s problémem vypořádali, musíme být především otevření a naprosto zranitelní. Musíme se sami před sebou otevřít, a naše mysl musí být v takovém rozpoložení, aby vyžadovala projít tím vším až do konce. Nesmí se zastavit někde v polovině cesty a prohlásit, že dál se jí už nechce.

Jak říká Krišnamúrti: "Pak mi musí být jasné, že jsem násilná bytost. Zažil jsem násilí v podobě zlosti a žárlivosti, v podobě svých sexuálních choutek a jako svou zlobu a nepřátelství, která jsem vyvolal. To všechno jsem zažil, znám to a říkám si: Celý ten problém chci pochopit, a nejen jeho část, která se projevuje například válkou, nýbrž veškerou svou agresivitu včetně té, kterou se vyznačují zvířata - k nimž patřím."

Násilí je i v ostré mluvě, gestech, zlobě a strachu

Násilí není jen zabíjení druhých, ale je i v ostré mluvě, v gestu, jímž jsme někoho smetli, a také v tom, když jsme pěkně poslušní, protože se bojíme. Násilí nejsou jen organizovaná jatka ve jmému boha, národa nebo státu. Násilí je něco mnohem subtilnějšího a hlubšího, a nám jde o to, abychom prozkoumali jeho hlubiny.

Když se nazýváte Evropany, Indy, muslimy, křesťany, atd., dopouštíte se násilí. Je vám jasné proč? Protože se vydělujete ze zbytku lidstva. Když se na základě víry, národnosti anebo tradice vydělíte, znamená to násilí. Člověk, který se tohle všechno snaží pochopit, nepatří proto žádné zemi, žádnému náboženství, žádné politické straně ani systému: jde mu o pochopení lidství.

V otázce násilí existují v podstatě dvě názorová hlediska. Jedno tvrdí, že násilí je člověku vrozeno, a to druhé říká, že je to výsledek společenského a kulturního dědictví, kterým člověk žije. Nás však nezajímá, ke kterému z těchto hledisek se přikláníme, ale důležitý je fakt, že jsme násilní.

Jedním z nejčastějších výrazů násilí je zlost. 

Pokud někdo napadne člena vaší rodiny a vy se rozzuříte, budete přesvědčeni, že jste se rozzuřili oprávněně. Když někdo napadne vaši zemi, váš postoj, způsob života, budete považovat svoji zlobu za správnou, a stejně tak, když někdo napadne vaše zvyky nebo nicotné mínění. Když vás někdo urazí, rozlobíte se na něj; když vám s někým uteče váš partner, žárlíte, protože to byl váš partner. Svoji zlobu považujete za morálně opodstatněnou, stejně jako zabíjení pro vlast.

Když tedy mluvíme o zlosti - která je součástí násilí - sledujeme ji pouze v rámci pojmů "oprávněnost" či "neoprávněnost", anebo vidíme jen to, že jde o zlost? Je vůbec možná oprávněná zlost?