Jak v sobě ukončit násilí - 2. část

Neexistuje dobrý nebo špatný vliv, existuje jen vliv jako takový

Když vás ale někdo ovlivní způsobem, který se vám nehodí, pak tomu říkáte "špatný vliv". V okamžiku, kdy bráníte svou rodinu, zemi, nebo kus obarvené látky, které říkáte vlajka, svou víru, ideologii, dogma, věc, kterou si přejete anebo vlastníte, tato vaše obrana vyjadřuje zlobu.

Uměli byste se na tuto svou zlobu podívat bez vysvětlování a ospravedlňování, bez tvrzení, že svého "boha" přeci musíte bránit, že jste se rozzlobili správně nebo naopak, že vaše zloba byla hloupost? Dokázali byste se na zlobu podívat na zlost jako takovou? Dokážete na ni pohlédnout zcela objektivně, bez bránění nebo odsuzování čehokoliv?

Stejně jako druhého člověka dokážete "vidět" tehdy, když se na něj díváte bez představ a předsudků, tak stejným způsobem se lze podívat na zlobu. Bude to znamenat, že jste vůči problému zranitelní, nebráníte se mu a pozorujete ten podivuhodný úkaz bez jakékoliv reakce. Je ovšem těžké podívat se na vlastní zlost bez vášně, protože je součástí vás samého.

Přesto se o to pokusíme: "Tady jsem: násilná lidská bytost, ať už je moje pleť černá, hnědá, bílá nebo růžová; nezajímá mně, jestli jsem svou násilnost a zlobu zdědil anebo je ve mně vytvořila společnost; zajímá mě, jestli je možné se jí zbavit. Vymanit se z ní je pro mě vším... protože násilí mě deformuje, ničí mě i svět, a já chci násilí porozumět a vymanit se z něj. Cítím se za násilí ve světě odpovědný."

"Říkám si: něco s tím dokážu jen tehdy, když se sám dostanu mimo zlobu, mimo násilí, mimo národnost. Cítění, že toto všechno musím v sobě pochopit, s sebou přináší nesmírnou vitalitu a potřebu problém vyřešit."

Abychom se dostali mimo násilí, nemůžeme jej popřít a potlačit, ani prohlásit, že je to něco lidského, anebo že s tím nechceme mít nic společného. Musíme se podívat násilí do očí, musíme násilí studovat, musíme se s ním sblížit. A to není možné, když jej zavrhneme anebo odsoudíme. Zanechme teď na chvíli odsuzování a zavrhování, což mimochodem děláme neustále.

Jestliže chcete, aby se násilí zastavilo, aby skončily války, kolik ze sebe sama, kolik své životní energie jste tomu ochotni obětovat? Nebo je snad pro vás bezvýznamné, že lidé ve válkách umírají? Nevidíte, že násilí ve vás ničí vaše děti? Nebo to vnímáte jen abstraktně?

Vložte do zkoumání násilí celé své myšlení a srdce 

Na zlobu a násilí se nelze dívat očima, které je odsuzují nebo ospravedlňují. Pokud pro vás násilí není palčivý problém, nepohnete s ním ani o milimetr. Takže se nejdříve musíte naučit vidět svou vlastní zlobu, naučit se dívat na vlastního partnera, děti, naslouchat politikům a chápat, proč váš pohled není objektivní, proč v jednom případě odsuzujete a jindy máte okamžitou omluvu.

Je třeba pochopit, že soudíte a omlouváte, protože je to součástí společenských pravidel, součástí vašeho podmínění jakožto Čecha, Němce, Inda, Rusa, černocha, bělocha, Američana, atd. a musíte vidět i zhloupnutí, které to s sebou nese. Abyste něco objevili a něčemu se naučili, musíte získat schopnost přijít věcem na kloub.

Je-li však nástroj, který na to máte - tedy mysl - otupělý a mdlý, nedostanete se moc hluboko. Nyní tedy "ostříme" svou mysl, která se otupila odsuzováním a ospravedlňováním. Do hloubky věcí proniknete jen tehdy, bude-li vaše mysl ostrá jako jehla a pevná jako skála. Abyste takového myšlení dosáhli, je třeba vidět, že vaši mysl otupilo úsilí nenechat se zranit, což kolem mysli vystavělo "zeď".

Součástí této "zdi", kterou jste si vystavěli, jsou odsudky a omluvy. Dokáže-li se toho mysl zbavit, pak se můžete rozhlížet, studovat a pronikat stále hloub. A třeba přitom vznikne rozpoložení, kdy si mysl celý problém plně uvědomí.