Jak ztišit mysl?

17.11.2021

Neustále s sebou vláčíme "závaží" včerejška 

Naše životy jsou přeplněny mnoha vlivy, vzpomínkami, znalostmi, zoufalstvím, utrpením, spory, naše mysl funguje v monotónní rovině, je těžší a necitlivější, protože pořád s sebou vláčíme tyto "náklady" (vzpomínky).

Pokud bychom však měli čistou a "nevinnou" mysl, dokázali bychom všem svým problémům věnovat plnou pozornost a řešit je HNED, neponechat si nic na příští den, ani na příští okamžik. Mít v sobě tuto "samotu", tj. čistou a nevinnou mysl, je velmi důležité, protože to zahrnuje svobodu, volnost být, rozlétnout se. Jen z toho může vzejít dobro, jen ve svobodě rozkvétá každá ctnost.

Bez vnitřní svobody, prostoru, bez vnitřního ticha nemůže růst nic cenného, protože nové lze potkat jen tehdy, když je mysl "sama" - tj. neovlivněná, nenacvičená, nespoutaná zkušenostmi. Jasno lze mít jen tehdy, když máme zklidněnou mysl.

Jak můžeme naši mysl doopravdy zklidnit? Je třeba nejprve položit pevné základy - zbavit se strachu, starostí, bolestí a dalších pastí, které jsme schopni na sebe běžně nastražit. Jedním z největších kamenů úrazu v lidském životě je naše stálá snaha něco docílit, dosáhnout či získat. Tento "vzorec" vytvářejí a vyžadují samy naše mozkové buňky (za účelem psychické jistoty), jsme k tomu vychováváni již od dětství. Psychické jistoty nelze nikdy dosáhnout, přesto však o ni usilujeme ve všech vztazích, postojích a činnostech. Nic takového jako jistota ve skutečnosti neexistuje. V našich vztazích neexistuje jistota, psychicky není nic stálého.

Jak může ztichnout naše mysl, když neustále prosazuje nějaký zájem? Můžeme se sice snažit mysl zkrotit, vycvičit, ale takové násilné snahy jí na klidu nepřidají, jen ji otupí. Čím víc ji nutíte, tím je těžkopádnější a omezenější. Kontrola a potlačování mysli v jakékoli formě pouze způsobuje konflikt.

Kázeň a disciplína nás znehybňují

Značná kázeň a disciplína, které vyvíjíme navenek (tj. co po nás vyžaduje společnost, rodina, na základě našich bolestí, zkušeností, praktických zvyklostí, atd.), nás znehybňují! Disciplína a kázeň nesmí v sobě obsahovat žádnou formu strachu, nesmí znamenat sebekontrolu, sebepotlačování, ani ukázněnou přizpůsobivost. Jak toho docílit?

Není to tak, že jako první přijde kázeň a pak se dostaví svoboda. Ne. Svoboda je na samém začátku, ne na konci. Kázeň a disciplína spočívají v porozumění, jde o sám akt učení, které je projasněním. Učit se - to neznamená, že na sebe uvalíme tvrdou kázeň. Sám akt učení obsahuje vlastní disciplínu, ale to nemá s nucením nic společného.

Co vede ke zklidnění mysli a vnitřnímu klidu?

Abychom byli schopni odmítnout každou autoritu (psychickou autoritu, nikoli zákonnou), musíme zjistit, proč je vlastně člověk tak "strašně poslušný". Současně je také zapotřebí zbavit se všeho odsuzování a ospravedlňování, všech souhlasných a nesouhlasných názorů. Když zkoumáme vnitřní autoritu, odmítáme celou její strukturu, a už toto odmítnutí je uvolnění mysli, protože je bez autority. Bedlivé studium mysli tedy zahrnuje negaci všeho, co bylo považováno za hodnotné (tj. vnější kázeň, idealismus, atd.). Když odmítneme vše, co je považováno za psychicky důležité, mysl se neobyčejně zklidní.

Ke zklidnění mysli nepřispívá tedy její kontrola ani ponor do něčeho, v čem se mysl ztratí - to by bylo jako uklidnit dítě na chvíli hračkou. (Mimochodem, takové "hračky" máme všichni, oddáváme se nějaké činnosti, např. literatuře, činnost nás vtáhne do sebe, a my si myslíme, že máme díky nim klid. Ale jsme pouze absorbováni "hračkou", nemá to nic společného s vnitřním klidem.)

Ztišení mysli je cosi jako krása, láska. Volnost a zklidnění mysli nastává, když každý den "umíráte" vůči všemu, co jste poznali - vůči ranám i lichotkám, představám i všem svým zkušenostem. Když takhle pokaždé "umřete", vaše mozkové buňky jsou stále čerstvé, mladé, nevinné. Ale ani to ještě netvoří nádheru "mlčení", ztišení mysli. Mlčení je pouhý začátek... 

Mysl je bezestředným tichem. Nemá prostor, ani čas, ani hranice. Je jedinou pravdou a jedinou skutečností.

Abyste tomu všemu porozuměli, je třeba pochopit strukturu vědomí, podstatu utrpení, zoufalství a potěchy, potřebujete mít zharmonizované mozkové buňky (tj. koherence mozku).


Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels

www.vykladanisnu.cz
Všechna práva vyhrazena 2023
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!