Jedním z největších problémů v životě je strach – 1. část

18.12.2021

Strach je jedním z největších životních problémů. Mysl, která je strachem spoutána, žije v konfliktech a zmatku, je násilná a pokřivená a neodvažuje se uhnout ze svého způsobu myšlení - což je příčinou pokrytectví. Když se nevymaníte ze strachu, můžete sice šplhat po nejvyšších horách a uctívat různé bohy, ale přesto budete žít v temnotě.

V narušené a nesmyslně zařízené lidské společnosti, která vychovává k dravé konkurenci a současně ke stálým obavám z konkurence, jsme všichni nakaženi určitým druhem strachu. To nás pokřivuje a znehybňuje, a rozleptává to každý náš den.

Existuje jednak strach fyzický - to je zděděná živočišná reakce, ale také strach psychický - a ten nás bude zajímat především. Pochopíme-li jej do hloubky, jeho kořeny, budeme schopni vypořádat se i se svým živočišným strachem. Kdybychom se začali zabývat nejprve živočišným strachem, nepomohlo by nám to porozumět strachu psychickému.

Hovořme nyní o psychickém strachu. Každý člověk se něčeho bojí. Neexistuje žádný abstraktní strach, každý strach se k něčemu vztahuje: strach ze ztráty zaměstnání, z nedostatku peněz, strach z toho, co si o nás pomyslí sousedé a lidé v okolí, strach z neúspěchu, ze ztráty společenského postavení, z výsměchu, pohrdání, bolesti a nemoci, z toho, že vás někdo ovládne, že nikdy nepoznáte lásku, ze ztráty partnera a dětí, ze smrti a ze života, z nudy či z toho, že nedostojíte představě, kterou si o vás druzí vytvořili, ze ztráty víry, atd.

Jak se svým strachem obvykle nakládáte? 

Utíkáte od něj, nebo ho překrýváte různými myšlenkami a představami? Útěkem se však strach ještě zvětšuje. Jednou z nejdůležitějších příčin strachu je skutečnost, že se nechceme podívat do tváře tomu, co jsme. Musíme tedy prozkoumat i rozvětvěnou síť "únikových chodeb", které jsme vybudovali, abychom se strachu vyhnuli.

Když se mysl snaží strach překonat, uhlídat, udržet jej pod kontrolou anebo jej v cosi proměnit, dochází k určitému tření - k rozporu, který znamená ztrátu energie. Především se tedy musíme ptát, co je to vůbec strach a jak vyvstává. Je třeba se ptát po tom, co je to strach - a nikoli čeho se bojíme.

Co je to strach a jak vlastně vyvstává?

Určitým způsobem žijeme a myslíme, a nepřejeme si, aby nám cokoliv naši existenční "předlohu" narušilo. Zapustili jsme v ní kořeny, a nemáme proto zapotřebí, aby naši existenci něco nahlodalo. Uvedlo by nás to do stavu, kdy bychom najednou nevěděli, co dál... a to nemáme rádi. Tak se raději od všeho rušivého odvracíme. Víme totiž své a máme svá pevná přesvědčení. Chceme mít dostatečnou jistotu, kam jdeme, a jak se věci mají. Mysl si vytvořila své vzorce, podle nichž funguje, a odmítá vše, co je nejisté.

To, co nazýváme strach, je pohyb od jistoty k nejistotě. V tomto okamžiku se nebojím a nic se mi neděje, nemám žádné obavy, nikdo mě neohrožuje, ani se mi nikdo nesnaží nic vzít. Ale kdesi pod přítomným okamžikem mysl vědomě či nevědomě přemítá, co by se mohlo stát v budoucnosti, nebo co by se na mě mohlo vyhrnout z minulosti. Bojíme se tedy minulosti i budoucnosti, a tímto způsobem jsme rozdělili náš čas.

Mysl nás nabádá: "Dávej si pozor, ať se tamto už neopakuje. Buď napříště připravený. Budoucnost může být nebezpečná. V současnosti jsi na tom jakžtakž, ale co zítra? Také můžeš každou chvíli umřít! A co když ti uteče partner/ka? Taky si dej pozor, ať neztratíš zaměstnání. Můžeš zůstat sám a nikdo po tobě ani neštěkne. Mysli na zadní kolečka."


Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví

Foto: Pexels

www.vykladanisnu.cz
Všechna práva vyhrazena 2022
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!