Jedním z největších problémů v životě je strach – 2. část

18.12.2021

Vezměte si nyní svůj osobní strach, podívejte se na něj a sledujte své reakce. Dokázali byste se na tento strach dívat, aniž byste ho potlačovali, ospravedlňovali nebo odsuzovali? Uměli byste se podívat například na smrt a vyslovit přitom slovo "smrt" beze strachu, že zemřete? Slovo "smrt" s sebou nese určitý obraz a s ním spojený "záchvěv". Nyní dávejte pozor: Je to tenhle záchvěv - který právě máte v mysli a jenž vznikl vzpomínkou na řadu úmrtí, která jste v životě zaznamenali - je to tento obraz, co ve vás vytváří strach? Anebo se děsíte, že zrovna teď je se vším konec? Je tedy příčinou vašeho strachu slovo "smrt" a představa s ní spojená, anebo právě se blížící konec života? Pokud je příčinou slovo, pak to ale vůbec není strach!

Představte si, že jste byli třeba před dvěma roky nemocní. Zbyla ve vás vzpomínka na tehdejší bolest a vaše paměť vás nyní nabádá: "Dávej si pozor, ať zase neonemocníš!" Takže paměť se svými asociacemi ve vás vyvolala strach, který vůbec neodpovídá dané skutečnosti, protože se zrovna těšíte nejlepšímu zdraví. 

Myšlenka, která je vždy stará (neboť je reakcí paměti... a to, co si pamatujete, je staré), vyvolává - v čase - pocit, že se bojíte, ale s pravou skutečností to nemá nic společného. Skutečností je, že se cítíte dobře a jen zkušenost, která vám zůstala v mysli coby vzpomínka, ve vás s obavou říká: "Pozor, ať zase nejsi nemocný." 

Vidíme tedy, že určitý druh strachu vzbuzuje myšlenka. 

Zjistili jsme, že se bojíme smrti. Někdy přijde, a mysl o existenci smrti ví, a tak si říká - i já umřu - a je s ní smířená. Obavy ze smrti vyvolává jen naše myšlení.

Není tedy strach vždy jen důsledkem myšlení? 

Pokud ano, pak platí, že myšlenka je vždy stará, a proto je starý i strach. Nová myšlenka neexistuje - neboť ve chvíli, kdy ji rozpoznáme, už je stará. Takže to, čeho se obáváme, je opakování starého. Bojíme se myšlenky na to, co bylo, a to je promítnuté do budoucnosti. Za naše obavy je zodpovědné naše myšlení.

Když jste s něčím bezprostředně konfrontováni, strach neexistuje! 

Dostaví se až ve chvíli, kdy do hry vstoupí myšlení. Je tedy možné, aby mysl žila zcela v přítomnosti? Protože pouze taková mysl se nebojí. Musíte skutečně porozumět struktuře myšlení, paměti a času - a pomocí tohoto porozumění, ale skutečného porozumění (nikoli jen slovy), se ze strachu vymaníte. Potom dokážete myslet, aniž to vyvolá strach.

Myšlenky jsou reakcí paměti, která se rozšiřuje zkušenostmi, dovednostmi, tradicí a časem - a my z tohoto paměťového pozadí reagujeme myšlenkami. Na určitých rovinách je tedy myšlení něco zcela základního. Ale jakmile se myšlení začne promítat ve tvaru "já" coby budoucnost a minulost - a vytvářet požitek a strach - obrovské schopnosti mysli se oslabí a zabydlí se v nás nemohoucnost.

Proč tedy pořád uvažujeme o budoucnosti a minulosti a reagujeme v takových pojmech, jako je potěšení a bolest, když to vyvolává strach? Nebylo by možné, aby se takové myšlení zastavilo? Protože jinak náš strach nikdy neskončí. Pro lidskou mysl je charakteristické, že se pořád něčím zabývá, že je celý čas do něčeho ponořena. Děláme to proto, abychom zjistili, jací skutečně jsme. Bojíme se být "prázdní", protože se bojíme pohlédnout na svůj strach.

O mnohých svých obavách samozřejmě víme, ale známe i ty, které leží hlouběji pod povrchem? 

A jakým způsobem tyto tajné zasuté strachy odkrýt? Jejich rozdělením na vědomé a podvědomé? To je důležitá otázka... Analytici a psychologové rozlišují povrchové a hlubinné vrstvy vědomí a strachu, jenže když se budete držet toho, co říkají psychologové nebo já, pochopíte sice možná nějakou teorii, ale ne sebe. Teorie druhých lidí jsou nedůležité. Vy sami si musíte položit tuto otázku - je správné rozdělit strach na vědomý a podvědomý? Nebo je jen jediný strach, který se projevuje různými způsoby?

Bojíte se spousty věcí, ale strach je pořád tentýž. Když vám dojde, že strach nelze dělit, zmizí i celý problém tzv. podvědomí. Jakmile pochopíte, že strach je jediné hnutí, které se projevuje různými formami, stanete pak tváří v tvář problematice toho, jak se dívat jinak, než útržkovitým způsobem.

Existuje pouze jeden nedělitelný strach. Dokáže však rozštěpená, útržkovitá mysl tento celek opravdu spatřit? Je něco takového možné? Žijeme roztříštěným životem, máme fragmentární myšlení, kdy rozdělujeme věci na rozličné prvky - např. miluju tě/nenávidím tě, jsi můj přítel/nepřítel, tohle se mi líbí/nelíbí, moje země/tvoje země, moje zaměstnání, atd. To všechno je ale fragmentární myšlení. Když se toto fragmentární myšlení pokusí zahlédnout celek strachu, nutně ho rozloží na všelijaké částice. Z toho je zřejmé, že celek strachu lze spatřit jen tehdy, když se mysl ani nehne!


Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels

www.vykladanisnu.cz
Všechna práva vyhrazena 2021
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!