Co je skutečná meditace a ztišení mysli?

Lidé touží po nejrůznějších zážitcích, ať už mystických, dobrodružných, sexuálních, po vysokém postavení, velkém množství peněz, atd. Touha po nových a nových zážitcích však ukazuje na vnitřní "chudobu": domníváme se, že díky nim unikneme sami sobě. Naše mysl je však malicherná, žárlivá, bojácná, úzkostlivá, atd., takže ve svých zážitcích "spatříme"  jen vlastní malé výtvory a bezvýznamné projekce sebe sama.

Většina z nás touží po trvalém, plně uspokojivém zážitku (kdo by také nechtěl). Nejdříve je však třeba porozumět procesu spokojenosti. Velká spokojenost je velmi útěšná. Čím déle spokojenost trvá a čím je náš zážitek hlubší, tím větší potěšení nám přináší. Takže naše spokojenost je pak kritériem, podle kterého poměřujeme všechny ostatní zážitky. Jenže všechno měřitelné se nachází v hranicích myšlení a má tendence vytvářet iluze. Lze mít ty nejúžasnější zážitky, a přece může jít o klam.

Takže při hledání něčeho základního, jako je např. pravda, je vaším měřítkem spokojenost, která určuje, jak vlastně má náš zážitek vypadat. Z tohoto důvodu je vlastně každý zážitek předem bezcenný, jde jen o "projekci" na plátno myšlení a času, a tedy nic opravdového. Co myšlení považuje za skutečné, není skutečné. Skutečně "nový" zážitek totiž není možný. Tvrdíme-li, že jsme zažili něco nového, nejde vůbec o nic nového. Hledání nových a nových zážitků rozšířením vědomí (např. pomocí psychedelických drog) se odehrává stále na poli vědomí, proto se jedná o něco velice omezeného.

Základní pravdou tedy je, že mysl, která hledá a touží po širších a hlubších zážitcích a zkušenostech, je velmi povrchní a hloupá, protože neustále žije v pouhých "vzpomínkách".

Na zážitcích je většina lidí "závislá", udržují je v jakési bdělosti. Kdyby v nás nebyly konflikty, změny, upadali bychom do ospalosti. Vnější výzvy jsou nezbytné pro většinu z nás, domníváme se, že bez nich by naše mysl ztěžkla a znehybněla, jsme proto na nich závislí. Mají nám dodat více vzruchu, více intenzivních prožitků a zbystřit naše vnímání. Ve skutečnosti nás závislost na výzvách a zážitcích (které mají navodit ostražitost) otupuje, nevyvolává více bdělosti. 

Co by se stalo, kdybychom vůbec neměli žádné zážitky? Bylo by možné být bdělí jen na povrchu, jen v několika málo oblastech, bez jakýchkoli výzev a zážitků? Ano, ale vyžaduje to velkou citlivost (fyzickou i psychickou), znamená to nebýt poután svým chtěním, protože ve chvíli, kdy se mi něčeho zachce, budu pouze zakoušet. Vyvázat se z žádostí a tužeb po spokojenosti znamená, že máme pečlivě zkoumat a pozorovat, z čeho se naše "žádosti" a touhy skládají. Žádosti - to jsme my sami!  

Žádost se rodí z dvojakosti: jsem nešťastný a tak toužím být šťastný. Avšak pozor! Když se člověk snaží být dobrý, pak je v jeho dobrotě obsažen i její opak - zlo. Všechno kladné v sobě obsahuje i zápor. Snažíte-li se překonat zápor, tak jej naopak posilujete! Toužíte-li zažít pravou skutečnost, pravdu, pak vaše touha vzešla z nespokojenosti s tím, co je. Nevymaníte-li se z tohoto mechanismu, bloudění dvojakostmi nikdy neskončí. Pouze povrchní, frustrovaná, podmíněná a omezená mysl chce pořád něco navíc.

Musíte poznat sebe sama natolik, že mysl přestane hledat. Taková mysl netouží po zážitcích a nezná výzvy, protože jich nemá zapotřebí. Nezjišťuje, že před chvílí nebyla bdělá a teď zase je bdělá. Je zcela tím, čím je. 

Bylo by tedy možné žít v tomto světě a nechtít (psychicky) pořád víc a víc? Nechtít se neustále srovnávat?  Je to možné, ale dojít k tomu musí každý sám. Ke zkoumání celé této otázky je třeba meditativního přístupu...

Meditace

Co je skutečná meditace? Neznamená to, že sledujeme nějaký systém, opakujeme určitou mantru nebo něco napodobujeme. Není to ani koncentrace. To by bylo stejné jako děti ve škole, které jsou pořád k něčemu nuceny a ony pak musí vybírat mezí tím, co se po nich požaduje a co je napadá, což je pro ně boj. Dětem by se mělo říkat, ať si všímají každého hnutí mysli. Když mysl "poletuje", znamená to, že je zajímá něco jiného.

Meditace vyžaduje mysl mimořádně probuzenou, která chápe všechny životní složky a není roztříštěná. Nejde ani o kontrolu myšlení, protože to by jen vnášelo do mysli konflikt. Když však  porozumíte původu a povaze mysli, pak vám nebudou myšlenky na překážku. V mysli nastane kázeň a řád, které jsou jí vlastní, a to je meditace.

Meditace znamená uvědomit si každou myšlenku a pocit, avšak bez posuzování, zda je to dobré nebo špatné. Mysl jen pozoruje myšlenky a "pluje" zároveň s nimi... chápe vlastní myšlenková a pocitová hnutí.  Z tohoto uvědomění vyvstává ticho. Když myšlení spatří svůj vlastní počátek, svou přirozenost a to, že žádná myšlenka není svobodná, protože je vždy stará, pak je ticho meditací, v níž neexistuje "meditující" - mysl se zbavila veškeré své minulosti.

Pokud bedlivě nasloucháte nějakou přednášku, pak je to meditace. Pokud si však chcete z přednášky odnést pár slov a idejí, abyste o nich později popřemýšleli, není to meditace. 

Meditace je stav mysli, která pozorně sleduje. Nikdo vám však nemůže říci, jakým způsobem máte být pozorní. Když se o to pokusíte na základě nějakého meditačního systému, který jste si vybrali, pak to není pozornost. Meditace je jedno z největších životních umění. Její krása spočívá v tom, že se jí nelze naučit od druhých. Nemá techniku a nezná autoritu. 

Chcete-li se něco o sobě dozvědět, pozorujte. Sledujte způsob, jakým chodíte, jak jíte, jak mluvíte, jak pomlouváte druhé, jak nenávidíte a žárlíte. Budete-li si toho všeho vědomi, aniž byste si vybírali a cokoliv upřednostňovali, bude to součást meditace.

K meditaci může dojít během cestování, na procházce lesem, při naslouchání ptačímu zpěvu nebo při pohledu do tváře kolemjdoucímu. V tom, co při meditaci chápete, je láska. Láska není výsledek systémů, zvyklostí a praktik, nelze ji pěstovat myšlením. Láska se může dostavit jen v naprostém tichu. V tichu, jemuž není přítomen "meditující". 

Mysl utichá pouze tehdy, když začne rozumět vlastním hnutím ve formě myšlenek a citů. Aby jim rozuměla, nesmí je soudit, nesmí je posuzovat. Pozorování mysli zahrnuje vnitřní "disciplínu", která je proměnlivá i svobodná, nikomu a ničemu nepodřízená.

 Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví

Foto: Pexels