"Pozorovatel" je ve skutečnosti to, co pozoruje

"Pozorovatel" v nás

Když budete bedlivě vnímat "pozorovatele", jímž jste vy sami, zjistíte, že ho tvoří vzpomínky, zkušenosti, události, různé vlivy, přesvědčení, tradice a různá trápení, tj. celá vaše minulost. Pozorovatel je tedy přítomnost i minulost, jeho součást tvoří i budoucnost. "Pozorovatel" v nás se snaží "rozmotávat" různé potíže, např. žárlivost nebo strach, rodinu, vztahy, ale nikam to nevede, jsou z toho jen nekonečné konflikty a naše zoufalství, že nejsme schopni s potížemi patřičně naložit.

Když si o někom vytvoříme obrázek, vnímáme svou představu. Vidíme například na někom červenou košili a naší bezprostřední reakcí je, že se nám líbí nebo nelíbí. To je důsledek našeho vkusu, výchovy, asociací a sklonů, získané a zděděné povahy. Pozorujeme a soudíme. Pozorovatel je od pozorované věci oddělený.

Pozorovatel si je však vědom víc, než jen jedné představy. Vytváříme tisíce představ. Jsou tyto představy něčím jiným, než jsme my sami? Nejsme my sami (pozorovatel v nás) také jakousi živou představou? Pozorovatel neustále něco přidává a ubírá, neustále cosi zvažuje a porovnává, skládá se ze znalostí a posuzování. Pozorovatel v nás se pořád mění pod tlaky a vlivy zvenčí i zevnitř. 

Pozorovatel pozoruje kolem sebe, hodnotí a posuzuje, skládá se z mnoha nejrůznějších představ, vzniklých reakcí na ostatní. To znamená, že pozorovatel je také představa, vydělená z jiných, které pozoruje. Pozorovatel vznikl z nejrůznějších obrazů a myslí si o sobě, že je čímsi stálým, takže mezi pozorovatelem a představami, které si vytvořil, je předěl - časový interval. To vytváří rozkol mezi pozorovatelem a ostatními představami, o nichž věříme, že jsou příčinou našich potíží. Říkáme tedy, že se jich musíme zbavit, ale už toto přání samotné vytváří novou představu.

Tohle všechno ukazuje, že v nás existuje "ústřední postava" (pozorovatel), složená z mnoha dalších "postav". Pozorovatel je cenzor, který zakouší a hodnotí, je to vládce, který se snaží panovat všem dalším představám nebo je odstranit. Všechny ostatní představy jsou produktem úsudků, názorů a závěrů pozorovatele. Pozorovatel je z nich složený.  

"Pozorovatel" je ve skutečnosti to, co pozoruje

Pokud budeme vnímat bedlivě, s veškerou bdělostí, sami sebe, "pozorovatele" v sobě, dojdeme k prozření, že "pozorovatel" JE to, co pozorujeme. Jen naše bdělost je schopná takového hlubšího náhledu, nikoli vědomí, či naše myšlení.

To, že pozorovatel je tím, co pozorujeme, není sebeidentifikace s pozorovaným objektem. Identifikace s něčím nebo někým je snadná, děláme to skoro všichni: identifikujeme se s partnerem/partnerkou, rodinou, národem, což ve výsledku způsobuje velká neštěstí, konflikty, války. 

Co tedy znamená, že "pozorovatel" je to, co pozorujeme? Když ve staré Číně chtěli umělci něco malovat, např. strom, sedávali před ním zprvu dlouhé dny, měsíce, třeba i roky. Malíř se s tím stromem neidentifikoval, ale sedával tam tak dlouho, až se tím stromem stal, až jím byl, až mezi ním a stromem neexistoval odstup, až mezi pozorovatelem a pozorovaným nebyl žádný prostor. Nebylo nikoho, kdo by zakoušel krásu, pohyb, stín, hloubku listoví, kvalitu barev. Malíř tím stromem zcela byl. Jen v tomto stavu bylo pro něj možné malovat.

Dokud "pozorovatel" v nás nepochopí, že je tím, co pozoruje, vytváří pouze sérii představ, do nichž znovu a znovu upadá. Co se však stane, když "pozorovatel" zjistí, že je tím, co pozoruje? Co se stane? "Pozorovatel" v nás naprosto přestane jednat. Předtím jsme si pokaždé říkali, že musíme s představami něco udělat, potlačit je nebo jim dát nějakou jinou podobu. Byli jsme vůči pozorovanému objektu neustále aktivní, plni skutků nebo nedbalých reakcí, posuzovali jsme, odsuzovali, reagovali jsme, říkali jsme, co se nám líbí či nelíbí, čeho se chceme zbavit, atd. 

Jakmile však jednou "pozorovatel" pochopí, že věc, s níž manipuluje, je on sám, pak mezi ním a jeho představou končí veškerý rozpor. On sám je tato představa! My sami ("pozorovatel") jsme tato představa. Představa není vůbec od nás (pozorovatele) oddělená. Jakmile "pozorovatel" pochopí, že on sám je tato představa, pak už v něm není místo pro souhlas/nesouhlas, posuzování, odsuzování, takže veškerý konflikt v nás ustává.

Jak také jinak? Když jste něco vy sami, co s tím můžete dělat? Proti tomu se nelze bouřit, nelze tomu uniknout, ba ani to přijmout. Je to prostě tu. Zjistíte, že je ve vás nádherná živá bdělost, která není vázána na žádnou "ústřední bytost" (pozorovatele), ani žádnou jinou představu. Vyvstává ve vás nový druh pozornosti, na jejímž základě se mysl (která je bdělostí) mění - stává se nesmírně citlivou a vysoce inteligentní. 

Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels