Rozmluva o smrti

Otázka smrti je pro většinu lidí obrovský problém. Dokázali byste jí čelit tak, aby pro vás už nikdy neznamenala problém? Plně se postavit smrti totiž znamená skoncovat s veškerými strachy, nadějemi a veškerou vírou.

Pozorovatel, tedy vy, se bojí čelit záležitosti, nazývané smrt. Sice nevíte, co smrt znamená, ale máte o ní celou řadu teorií, spojených s nějakou nadějí - možná věříte v inkarnace, minulé životy, anebo v cosi, čemu říkáte duše (átman). Ale přesvědčili jste se - vy sami - že duše existuje? Nebo se jedná o myšlenku, kterou jste odkudsi převzali?

Existuje opravdu něco stálého a trvalého za hranicemi mysli, za hranicemi myšlení?

Když se naše mysl může něčím zabývat, pak to pořád ještě leží v jejím poli a nejde o nic stálého a trvalého, protože v mysli nic trvalého nenajdete! Takovéto zjištění, že v mysli není nic stálého, je pro nás velmi důležité, protože teprve potom je mysl volná a cítíme obrovskou radost.

Neznámého se nemůžete bát, protože nevíte, co to neznámé je, takže není žádný důvod k obavám. Smrt je jen pouhé slovo, vaše představa. Pouze představy v nás vyvolávají strach.

Dokázali byste se tedy podívat na smrt bez jakýchkoli představ a obav ze smrti?

Dokud budete mít určité představy, z nichž se rodí myšlenky, bude ve vaší mysli neustále strach ze smrti. Takže se pokusíte ovládnout tento strach buď rozumovou úvahou, bránící se čemusi neodvratnému, anebo začnete vyznávat některé z nespočetných věr a pověr.

Mezi vámi a věcí, které se bojíte, se vytváří předěl - určitý časoprostorový interval - značící konflikt, který se projeví jako strach, zoufalství a sebelítost. A myšlení, které strach ze smrti vytváří, řekne: "Snažme se smrt oddálit, vyhnout se jí, nejlepší je na ni vůbec nemyslet..." Jenže právě tím na ni myslíte, a když řeknete, nehodlám o smrti přemýšlet, tak už jste přemýšleli, jak se jí vyhnout. Bojíte se, protože jste smrt vytěsnili.

Lidé oddělili život od smrti a interval mezi nimi je strach. A tento interval, tento čas, je vytvořen strachem. Naším životem je pak každodenní trápení, ponížení, starosti a zmatky - s občasným nahlédnutím do zázraků života. Přitom se bojíme smrti, která tu bídu skončí. Než abychom stanuli tváří v tvář neznámému, tíhneme raději ke známému. K němu patří náš domov, nábytek, rodina, naše povaha, práce, znalosti, náš věhlas, kariéra, osamělost - naše trapná malost, která se bez přestání točí kolem sebe v zužující nahořklé zaběhlosti.

Domníváme se, že teď je život, a smrt nás čeká někde ve vzdáleném čase. Ale nepoložili jsme si otázku, zda tento každodenní zápas je opravdu život.

Chceme znát pravdu o převtělování duší, inkarnacích, mít důkazy o své "nesmrtelnosti", zabýváme se tvrzeními jasnovidců a výsledky psychologických bádání, avšak nikdy, nikdy se neptáme, jak žít - jak žít každý den s potěšením, v okouzlení a kráse. Přijali jsme jako nevyhnutné bolest a utrpení, přivykli jsme jim a smrt bereme jako něco, čemu je třeba se opatrně vyhnout.

Avšak smrt je úžasná jako život - když víte, jak žít. Pak bez smrti nemůžete být. Nemůžete žít, aniž byste vnitřně nezemřeli každou minutu. To není žádná intelektuální hříčka. Žít každodenně plně a celistvě, jako by vše bylo novou radostí, vyžaduje umřít vůči všemu včerejšímu. Jinak pouze mechanicky přežíváte a mechanická mysl nikdy nepozná, co je to láska a volnost.

Většina z nás se smrti bojí, protože nevíme, co je to žít. Nevíme, jak žít, a proto ani nevíme, jak umřít. Dokud se budeme bát života, budeme se bát i smrti. Člověk, který nemá strach ze života, nebojí se být nejistý, protože rozumí, že vnitřně, psychicky, žádná jistota neexistuje.

Jakmile není jistota, je jen nekonečný pohyb, a život a smrt jsou pak jedno a totéž. Člověk žijící bez konfliktu v lásce a kráse se žádné smrti nebojí, protože milovat znamená umírat.

Když umřete všemu, co znáte: své rodině, své paměti, všemu, co jste kdy cítili, potom je smrt procesem očištění a omládnutí, který s sebou přináší nevinnost. A jen ten, kdo je nevinný, má v sobě vášnivou naléhavost, neznámou lidem věřícím a hloubajícím, co bude po smrti.

Abyste zjistili, co se stane, až umřete, musíte umřít. To není vtip. Musíte umřít - ne fyzicky, nýbrž psychicky, vnitřně - umřít všemu, co vám bylo drahé, i všemu, co vám přineslo hořkost. Když umřete některému svému potěšení, nepatrnému anebo velkému - a to přirozeně, bez nátlaku a odůvodňování - pak pochopíte, co je to skutečně umřít.

Umřít znamená mít mysl zcela vyprázdněnou od "já" (tj. ego), od všech každodenních tužeb, potěšení a trápení. Smrt je obnova - PROMĚNA, na které se nepodílí myšlení, protože každá myšlenka je vždycky stará. Smrt je ale něco naprosto nového. Je osvobozením od všeho, co jste poznali. 

Zdroj: D. Krišnamúrti: Volnost, která neví

Foto: Pexels