Skutečná změna - 6. část (Dotazování se)

Člověk by měl mít při kladení otázek trochu skepse. Na špatnou otázku není odpověď, avšak správná otázka - už tím, že ji položíme - rozvíjí její pochopení. Je zapotřebí inteligence a citlivost, abychom položili správnou otázku a viděli vše, co je v ní zahrnuto, a došli až na její úplný konec.

Student: Takže vy se domníváte, že musíme najít řešení na své problémy v sobě?

Krišnamúrti: Jistě, protože jste člověk, který bude trpět, jste člověk, který bude mít všechny životní problémy...

Krišnamúrti: ... víte, je opravdu docela obtížné klást otázky. Člověk však musí během svého života klást otázky. Čím více se ptáme, tím větší je porozumění mezi námi a naším životem. Myslím, že bychom také měli mít při kladení otázek, odpovídání a chápání otázek trochu skepse. Člověk může klást otázky intelektuálně, argumentovat, aby si vybrousil své myšlení na úkor někoho jiného... Doufám, že budete mít hodně otázek - ale musí to být správná otázka. Špatná otázka nebude mít vůbec žádnou odpověď. Avšak správná otázka - již při samotném dotazování se rozvíjí pochopení té otázky. K položení správné otázky je třeba velký kus inteligence, velká citlivost a porozumění obrovské složitosti života. Kdokoliv může položit nějakou otázku, to je jednoduché, ale položit ji a jít až na samý její konec - nikoli verbálně, intelektuálně či jen emocionálně, ale jako celek - to je důležité.

Student: V Indii je pravděpodobně velký hlad, jak jste řekl před pár dny na přednášce, a já bych s tím chtěl něco udělat... můžu jet do Indie a snažit se těm lidem pomoci překonat hlad a pomoci jim, vykonám tím hodně dobrého?

Krišnamúrti: Když já nebo ty pojedeme do Indie a trochu jim pomůžeme, nikam to nepovede. Můžeš dát jídlo půl tuctu lidí, udělat maximum, co budeš moct. Ale tam je 470 milionů lidí, a trochu pomoci nikam nevede. Co vyřeší tento problém? Co je problém? Hlad, nedostatek ošacení, přístřeší, atd. Jak to může být vyřešeno? Kdybychom jeli do Indie, nemohli bychom to vyřešit, ani suverénní vláda to nevyřeší, ani vláda Indie. Oni to mohou jen předstírat, což také dělají. Co zabrání řešení tohoto problému je nacionalismus - tzn. moje vlajka, tvoje vlajka, moje země, tvoje země - a geografické rozdělení, což je zneužíváno politiky. To je jeden z hlavních faktorů, který brání vyřešení hladovění lidí. Věda má prostředky pro poskytnutí jídla, ošacení, přístřeší prakticky každému, ale neděje se to, neboť ty jsi Brit, já jsem Ind nebo Rus, každý máme své ideologie, vládce, armádu - tohle všechno tomu brání. Takže tohle je světový problém, nikoli individuální nebo nacionalistický problém.

Student: Jak předpokládáte, že budeme schopni překonat tyto nacionalistické bariéry?

K: Za prvé, člověk sám se od toho /tj. nacionalismu/ musí osvobodit - nebýt ani Američan, ani Ind, atd. Pak vstát a mluvit, křičet, udělat cokoli, ne pro malé věci, ale pro velké věci. Potom pravděpodobně zaseješ semínko, které zakoření. To je všechno. Pokud každá lidská bytost, vzdělaná, kultivovaná, která to myslí opravdu vážně, chce tento problém vyřešit, něco udělá. Jako válka. Akceptovali jsme válku jako způsob života - všichni lidé, během staletí. Pokud je člověk zapojený do celého procesu bytí, jako lidská bytost, pak snad budeme schopni vyřešit otázku války.

O celistvosti života a o strachu

Student: Minulý týden jste hovořil o dosažení jasnosti mysli a širšího náhledu na život. Myslím si, že člověk by mohl dosáhnout této jasnosti mysli a hlubšího pochopení života, kdyby se pustil do nějaké konkrétní části a pak viděl výsledek, a na základě toho by pochopil, co se stalo, hlouběji a více to chápal. 

K: Míníš jednotlivé fragmenty - jako např. obchodní, náboženské, politické, vědecké, atd. - a když si projdeš každý fragment, pochopíš celou záležitost? 

Student: Ano, skrze participaci...

K: Zapojení se do každého fragmentu. Víš, co to zahrnuje? Jak dlouho by trvalo každému člověku uchopit každý fragment a projít ho, zcela mu porozumět?

Student: Zdá se mi to nemožné.

K: Zcela nemožné. A tak se tvrdí, abychom sestavili všechny tyto fragmenty dohromady - což je také nemožné. Nemůžete z fragmentů sestavit celek. Jak potom porozumíte něčemu úplně? Nejprve si to vyjasněme. Fragment nikdy nemůže tvořit celek, že ano? Když sestavíme fragmenty dohromady, není to celek... Není nezbytné projít všechny fragmenty - to je jako bychom říkali, abyste se opili, abyste pochopili, co je střízlivost. Život je příliš krátký, nemůžete absolvovat všechno. Jak tedy člověk pochopí celek něčeho, celek života? Život, zahrnující smutek, smrt, lásku, rodinu, politiku, ekonomii, zábavu, utrpení, tohle všechno. Jak pochopíš celek toho všeho? 

Student: Co kdybych řekl, že to nejde?

K: V momentě kdy řekneš, že nemůžeš nebo můžeš, jsi u konce, přestáváš zkoumat. Když řekneš "já nemůžu", blokuješ se.

Student: Ale můžu postupně chápat víc a víc...

K: Ale ne tím, že se zablokuješ. Podívej, když řeknu, že Bůh neexistuje, už jsem se zablokoval, že ano? Nebo když řeknu, že Bůh existuje, také jsem se zablokoval. Ale když řeknu, já opravdu nevím, zjistěme to, pak mám energii, abych se do toho pustil. Takže neříkejme ano nebo ne, nepřiklánějme se na žádnou stranu. Jak bys chápal celistvost něčeho, života? Porozuměl tomu, pocítil to, dotkl se toho nebo cítil to?

S: Jak jsem řekl, snažit se uchopit to víc a víc, pochopit to víc a víc...

K: Aha, ale na to nemáš čas.

S: Vím, to je ten problém. Říkáte, že na to nemůžeme nahlížet tímto způsobem...

K: Ano, to jsem říkal na začátku. Když si udělám čas... ale to je nemožné. Takže nyní vyřaďme čas - sleduješ, co děláme? Eliminujeme čas - postupně to začínáme chápat - také eliminujeme fragmentární přístupy - a také eliminujeme myšlenku, že když tohle všechno spojíme dohromady, dojdeme k pochopení. Přistoupili jsme k tomuto problému s běžnými prostředky a eliminovali jsme je. Nikoli proto, že máme předsudky vůči nim, ale protože vidíme, že to není odpověď na tu otázku. Teď, když jsme je eliminovali, protože nejsou odpovědí, je tvá mysl ostřejší, že?

S: Pokud je to správná cesta...

K: Samozřejmě. Tvá mysl je nyní velmi ostrá, protože už dál nesleduje tradiční přístup!

S: Ale musíme mít přeci nějakou zkušenost celku, abychom viděli celou věc...

K: Ne, ne. Abychom viděli celou věc, potřebujeme velmi ostrou mysl, a také mysl, která není předpojatá, takovou mysl, která neříká "tohle se mi líbí, tohle se mi nelíbí".

S: Mysl, která je v nějakém vzorci nebo očekává, že bude vedena, neuvidí celou pravdu. Znamená to tedy nezbytně, že mysl, která je svobodná, uvidí pravdu?

K: Když se budeš chtít podívat z kopce na tamto údolí, budeš si to muset celé prohlédnout (prozkoumat), že? To znamená, že tvoje mysl se už nebude fixovat jen na tuto školu, ale podíváš se na celé tamto údolí. /Představ si/, tady je celá složitá mapa života - byznys a všechno ostatní - je to velmi složité. Abychom viděli (pochopili) celek toho všeho, musíme být svobodní (neomezení), abychom to viděli. Ale nemůžeš to vidět, když řekneš: "Dobrá, to musí být..." Můžeš se na to podívat pouze skrze fragmentární přístup. Proto říkáme: osvoboďte mysl od strachu. Pokud je strach, tak se ukryje ve víře (přesvědčeních), křesťanské víře nebo jakékoliv jiné - protože strach si žádá pohodlí, bezpečnost, naději, atd. Takže BÁT SE NĚČEHO - smrti nebo čehokoliv jiného - to znamená, že ten STRACH SE MUSÍ V NĚČEM UKRÝT. Zda věříš v reinkarnaci nebo ne, nebo nějakou jinou víru, je to pořád stejné - všechny víry (přesvědčení) jsou stejné, protože jsou v podstatě zrozeny ze strachu. Takže skutečnou otázkou je: může být strach zcela eliminován? A to je důvod, proč náboženství a starověké kultury říkaly - věřit, nevědět.

S: Když eliminujete z mysli strach ze smrti, pak člověk musí vědět, co smrt je.

K: Musíš? Jak můžeš vědět, co je smrt, když se mysl bojí smrti? Například když se tě budu bát...

S: Ale vy se nemůžete zbavit svého strachu, dokud nepoznáte, co to je.

K: Počkej... když se tě budu bát, vždy se schovám a nikdy se na tebe nepodívám, je to tak? Zabarikáduju se, vymyslím spoustu nápadů, abych zabránil tomu se na tebe podívat. Můžu se na tebe podívat jen tehdy, když nebudu mít strach. Čeho se bojím? Ne smrti, ale něčeho, co znám - bojím se, že ztratím svoji rodinu, práci, denní rutinu a věci, které mám.  

Úvaha o smrti

S: Rád bych znal vaše myšlenky o smrti.

K: To je opravdu docela složitý problém... já mám své myšlenky, ty máš svoje. Názor má velmi malé místo, když čelíme přímým věcem ze života. Většina z nás je ovládána osobními sklony nebo osobními projevy, jsme donuceni okolnostmi - to jsou všechno velmi malé věci - ale takový problém, jako je smrt, je problémem všech lidí... je to problém, s kterým musí člověk zápasit celá staletí. Například Egypťané žili tak, že smrt byla pro ně mnohem důležitější, než žití. 

Po celém světě jsou komunity, dané historicky - např. v Indii je kultura velmi starobylá - které mají všelijaká přesvědčení a dogmata o smrti. Smrt... někdo je vystrašený ze smrti, která všechno ukončí. Tak se vymýšlejí různé teorie, jako např. reinkarnace. Buď si vyberete tohle nebo křesťanskou víru - to závisí na vašem formování. Pokud jsi křesťan, vychovávaný v křesťanském světě, přijmeš křesťanské dogma. 

Když dáme stranou asijskou a křesťanskou víru, a každou formu osobní naděje a zoufalství, pak můžeme zkoumat význam smrti. Vidíte, dokud existuje strach, neznámo, smrt se stane tragickou záležitostí. Je tedy možné  - za prvé - zcela eliminovat psychologický strach ze smrti? Až když tohle člověk zvládne - systematicky, jasně a bez jakékoliv zastaralé myšlenky, bez jakéhokoli blokování problému strachu - pak se může ponořit do této otázky velmi hluboce. Jinak budete jen odůvodňovat a hledat logické vysvětlení, zabřednete do celé asijské víry v reinkarnace nebo do křesťanské víry, anebo vám to bude jedno. 

Zdá se mi však, že když se společnost nebo komunita lidí nezabývá smrtí, tak nechápe, nemá žádný opěrný bod v životě. Nemáme nic, proto se stáváme tak hrozně povrchní - to je právě to, co se děje v této zemi. Jsme strašně světští, materialističtí, a žádná kultura tohle nemůže dlouho vydržet.

S: Souhlasíte s tím, že strach ze smrti je strach ze ztráty majetku, radostí života?

K: Částečně.

S: Dobře, tak pokud člověk dosáhne stavu jasnosti, kdy odhodí všechny své strachy, i strach ze smrti, tak pak pro něj radosti života už nic neznamenají.

K: Počkej. Proč ne? Jak ztratíš strach ze smrti?

S: Tím, že mi nebude záležet na věcech...

K: Ne, ne. Musí jít o mnohem pozitivnější čin, než tohle. Musíš zemřít každý den. Zemřít každý den vůči věcem, které nazýváš radostí a bolestí, věcem, kterých si ceníš... Jinak - podívej se na to takhle - čím jsi? Jsi takový ranec vzpomínek, že? Ranec zážitků, vědomostí, informací. Takhle v tom pokračuješ celý den, všechny ty roky. Ten ranec vzpomínek udržuje tvoji mysl velmi tupou, hloupou, nikoli čerstvou. Ale když řekneš: "Nuže, odklidím všechny své rance," pak každý den bude tvá mysl neobyčejně ostražitá.

Důležitá je osobní transformace 

S: Kdybyste to udělal, zemřel každý den a zbavil se všech strachů, abyste dosáhl této jasnosti mysli, a měl jste extrémně ostrou mysl, nebyl byste pak úplně izolovaný od všeho, od světa, od života?

K: Proč bys neměl být izolován? Co je to svět?

S: Nuže, to je fajn. Já myslím, že to může být velmi dobré... Ale pak, když budete dělat cokoliv s touto jasností mysli, jako např. budete chtít změnit svět...

K: Pak to změníš, pak budeš mluvit, psát, prosadíš to. Ale nebudeš už patřit tomu neuspořádanému, komplikovanému světu.

S: Ale abych to změnil, tak musím přistoupit jen k části toho.

K: Přistoupit... Řeknu to znovu - vezmi celek, nikoli jen části...  Pusť se do celé té záležitosti, nikoli jen do nějaké jedné částečné věci.

S: Dosud nikdo nebyl schopen tohle udělat.

K: Pak to udělejme.

S: Řekl jste, že musíme přistupovat ke všemu s otevřenou myslí a nesmíme zaujímat žádný úhel pohledu, protože pokud jsme zmatení, tak posuzujeme. Nuže, když přistoupíte např. k tomu, co je život, s otevřenou myslí... pak dostanete jeden fragment, kterému neporozumíte, zpochybníte ho a budete zmatený... a pak začnete posuzovat. Jak to tedy máme udělat...

K: To jsou vzájemně si odporující informace, jeden propagandista říká jednu věc, kněz říká něco jiného a obchodník, voják, politik, každý v rozporu s tím druhým, a lidé jsou obecně příjemci všech těchto rozporů. Takže co uděláš?

S: Musím posuzovat...

K: Ne. Uvědomíš si, že jsi výsledkem všech těchto rozporů. Jak můžeš soudit, když jsi... Nejprve ze všeho je třeba se ptát, je možné, abych vůbec nebyl ovlivněn? 

S: Ne, není.

K: Neříkej ne! Vidíš, v momentě, kdy řekneš ne, už jsi zaujala stanovisko. Je možné, abys nebyla ovlivněna? 

S: Zjistěme to.

K: Je to velmi těžké /nebýt ovlivněni/, protože jsme výsledkem tisíců vlivů - jídlo, klima, kultura, v níž jste se narodili, atd. Jsme výsledek tohoto ohromného tlaku a napětí, stresu, zátěže, vlivů. Já a vy také. Jak se tedy osvobodíte sami od tohoto vlivu, od vašeho formování? Pak se můžete zeptat: jak si udržím jasnou mysl během celé doby zmatků? Pak to je zcela jednoduché - nebýt zmateni. 

S: Pokud si myslíme, že Ježíš je syn Boží, tak nás to omezuje. Pokud si myslíme, že byl člověk, který moudře učil a snažil se učit lidi, tak nám to pomáhá mu lépe rozumět. Myslíte si to také? 

K: Ne, pro mě, víš, tohle není moc důležité. Co je velmi důležité, není to, co někdo řekl, udělal nebo neudělal, ale jestli může já, coby lidská bytost, vést odlišný druh života /změnit se/. To je všechno. To je klíčový bod. Ne to, co Buddha, Ježíš a ostatní řekli - může to být pravda nebo ne. Co je důležité a zásadní, je to, zda můžu žít zcela odlišný život /změnit se/.

Zdroj: D. Krišnamúrti, Film 6, Ojai, California, USA, January 1, 1966 (šestá z osmi epizod série "SKUTEČNÁ REVOLUCE", NETN, leden 1966 - Diskuse se studenty, Thatcher School, Ojai Valley)

Překlad: Jana

Foto: Pexels