Skutečná změna - 7. část (Život a smrt)

Abychom pochopili problém smrti, je třeba zbavit se strachu. Strach je myšlení v akci s ohledem na minulost, skrze přítomnost a budoucnost. Strach je pohyb v čase, který je v podstatě procesem myšlení. Nesmírně záleží na tom, jak se člověk dívá na strach. Smrt je ukončení všech věcí, které byly nashromážděny. Je možné, aby člověk "zemřel" každý den vůči svým zážitkům, zcela je asimiloval, pochopil a rozpustil? To vyžaduje velké množství energie, tj. naší pozornosti. 

Krišnamúrti: Touha něčeho dosáhnout je v podstatě založena na komfortu, pohodlí, zábavě, spokojenosti a radosti. To, čím se budeme nyní zabývat, nevyžaduje vůbec žádnou snahu. Snaha/úsilí existuje pouze tehdy, když existuje rozpor uvnitř... Jsou to právě tyto rozporuplné touhy, které vyvolávají konflikt - něco chceme nebo nechceme, zažíváme rozpory mezi tím, "co je" a "co by mělo být"; je tam vždy nějaký konflikt. Zjevně to je součástí naší každodenní existence - od chvíle, kdy ráno vstaneme, jdeme do práce, za něčím se pachtíme, dokud nejdeme spát; dokud nezemřeme, je zde neustálá snaha, zápas, konflikt.

Snažíme-li se zbavit tohoto snažení, je tam jen další snaha. To, o čem budeme mluvit toto dopoledne, jak jsem řekl, není o žádném úsilí. Jde nám o naprosté vnímání celého procesu života. K tomu, aby člověk vnímal celý tento fenomén života, potřebuje k tomu energii. Energie se nám však nedostává, pokud jsme hnáni snahou něčeho dosáhnout.

Víte, jen tehdy, když je šálek prázdný, může být naplněn. Jen tehdy, když jsou mysl a srdce úplně vyprázdněné, dojde u nás k pochopení, skutečnému žití. Být zcela "vyprázdněný", není negativní fenomén. Právě naopak, je to nejvyšší forma inteligence. Je to nejvyšší forma lásky, být zcela "vyprázdněný", že tam nezůstane ani kousek vzpomínky, slovo nebo konečný úsudek, který překrucuje naše vnímání.

O strachu

To, o čem budeme nyní diskutovat, vyžaduje kvalitu mysli, která nemá vůbec žádný strach. To znamená, že nejdříve potřebujeme pochopit strach. Budeme diskutovat o problému smrti, ale abychom pochopili tento obrovský problém, jemuž lidstvo čelí od počátku věků, musíme se oprostit od strachu. 

Existuje mnoho forem strachu: strach ze tmy, strach z toho, co někdo řekne, strach ze zranění, nejistoty, osamělosti a konečný strach ze smrti. Strach v každé formě je myšlení v akci s ohledem na minulost, skrze přítomnost a směřující k budoucnosti. Bojíme se, co se stane, bojíme se toho, co jsme udělali v minulosti, a co chceme ututlat.

Takže strach je pohyb v čase. Je velmi důležité, abychom byli beze strachu, abychom pochopili tento pohyb v čase, což je v podstatě proces myšlení. Momentální živoucí přítomnost, teď, je výsledkem včerejška a tisíců včerejšků, takže zde není momentální teď. A strach je tento pohyb v čase, což je produkt mysli.

Když jsme konfrontováni s něčím nebezpečným, v tom okamžiku strach zmizí. Jednáme - buď hloupě, nevědomě - ale je zde akce, čin. Když k tomu přidáme čas, nějaký časový interval, pak myšlenka nabude účinnosti. Pak se začneme bát. 

Jistěže každý z nás má různé druhy strachu. Vezměte jeden ze strachů, otevřete se mu a podívejte se na něj, prozkoumejte jej. Jakým způsobem jej budete zkoumat, je velmi důležité. Za prvé, podíváte se na něj, jako kdyby to bylo něco mimo vás, jako něco, co nejste ve, ale něco, co je umístěno mimo vás, že? Takže je tam pozorovatel a strach je něco mimo vás, že ano? 

Takže je zde tato dualita, tento rozpor: Nebojím se, ale existuje tam strach, který musím překonat. Musím něco udělat s tou věcí, kterou jsem pojmenoval strach. Takže se domníváte, že pozorovatel je odlišný od věci, která je pozorovaná. Existuje však skutečně tento rozdíl? Neexistuje. Když to zcela prozkoumáte, není tam žádný rozdíl. Pozorovatel je ten pozorovaný! 

Pozorovatel je centrum nahromaděných vzpomínek, zážitků, zkušeností, vědomostí, informací, atd., je to cenzor, pozorovatel. Je si vědom něčeho, co je mimo něj a co nazývá strach, a vyvíjí neustálou snahu utéct od toho strachu pryč, proměňovat nebo přesahovat jej, transcendovat nebo potlačovat ten strach. Čím větší je napětí mezi pozorovatelem a faktem strachu, tím větší existuje snaha strach potlačit, utéct, ututlat jej. Když člověk nemůže od něj utéct, stává se neurotickým, protože napětí je velmi intenzivní. A žít v této silné, intenzivní tmě strachu je stav neurózy.

Jak jsme si však řekli, když pozorovatel je pozorovaný - to není jen nějaká představa, ale fakt - pak zde neexistuje vůbec žádná snaha, protože zde není žádný rozpor. Já jsem strach, a co s tím můžu dělat? Prosím, pochopte to. 

/Běžně v životě/ pozorovatel vždy jedná tak, jako kdyby pozorovaný byl něco odlišného od něj, ale když si uvědomíme, že pozorovatel je ten pozorovaný, veškerá akce ze strany pozorovatele ustane, a tudíž ustane i veškerá snaha, a tudíž tam není vůbec žádný strach. To však vyžaduje hodně vnitřního zkoumání, vnitřního pozorování, krok za krokem, bez konečného úsudku. 

Když tam není žádný strach, protože pozorovatel sám je tou věcí, kterou si externalizoval jako strach, pak v tomto stavu je naprostá nečinnost /mysli/. Tato naprostá "nečinnost" /mysli/ je nejvyšší forma počínání. Není v tom vůbec žádná snaha. 

Jen mysl, která je tupá/otupělá a oddaná, stále něčeho dosahuje či nedosahuje, stále zápasí a usiluje... A tyto snahy a zápasy jsou považovány za pozitivní způsob života, ale ve skutečnosti je to ten nejpodlejší způsob života.

O smrti

Prozkoumejme nyní otázku, co je to smrt. Existují tři věci, které musíme pochopit: ŽIVOT, LÁSKA, SMRT. Jedno souvisí s druhým, nemůžeme oddělit smrt od lásky a života. Pro nás je život, tak jak je, utrpení, strádání, trápení, bezvýznamná existence. Čím chytřejší, čím více intelektuálně a emocionálně založený člověk je, tím více pro něj postrádá život smysl. Jelikož v životě nevidí žádný význam, tak jej  vymyslí, vynalezne, a podle tohoto významu se pak člověk snaží žít - což však ve skutečnosti žádný život není. 

Je třeba pochopit, co je ve skutečnosti život. 

Život není boj mezi lidmi, není to soupeřivost, soutěživost, zápas, ambice, atd. Nemusím chodit do detailů, všichni víme, co je život - různá trápení, smutek, nekonečné utrpení a zmatek, a to nazýváme životem. 

Láska, jak ji známe, je provázaná žárlivostí, podezříváním, agresí, násilím, takže také ve skutečnosti nevíme, co to je. 

Očividně ani nevíme, co je smrt, protože se jí bojíme. Jde o mnohem hlubší problém. Je to psychický konec "já" coby nahromaděných zkušeností a zážitků lidské bytosti, s veškerými vědomostmi, informacemi, vzpomínkami - uctívanými, opatrovanými či opovrhovanými. To všechno je centrum, já, ego, osoba. A je to toto centrum, psychické centrum, o které se člověk bojí, že jej ztratí. 

Toto centrum je výsledkem času. Toto centrum vytváří kolem sebe prostor, jako to dělají všechna centra. Například tento mikrofon /před Krišnamúrtim/ existuje v prostoru, a vytváří prostor kolem sebe. To je zcela jednoduché. Existuje centrum, jako jsem "já", které si vytvořilo prostor kolem sebe.  Toto centrum tvoří nahromaděné zkušenosti a zážitky, vědomosti; život je proces zkušeností, výzev a reakcí, máte nejrůznější zážitky, příjemné či nepříjemné.

Smrt je pro většinu z nás ztrátou tohoto "centra", že ano? Věci, které známe, naše rodina, přátelé, všechny věci, které jsme nahromadili - to všechno je pro nás to "známé". 

Centrum je to "známé", a smrt je něco, o čem nic nevíme. Čeho se děsíme, je ztráta toho "známého", neděsíme se neznámého. Ztráta toho známého pro nás znamená, že budeme zcela osamělí, úplně sami v prázdnotě. To je to, čeho se bojíme.

Nyní se zamysleme nad tím, zda je možné každý den toto centrum "ukončit" a nikoli jej hromadit a pak se jej vzdávat. Je možné "zemřít" vůči tomuto centru každý den, každou minutu? Získat zážitek či něco prožít, poté pochopit ten prožitek a "zemřít" vůči němu okamžitě, aby tam nezbyla vzpomínka v rámci "centra", které by si tento zážitek udržovalo. Často to děláme přirozeně. Ale dělat to vědomě, intenzivně, bez jakékoli volby, být si vědom toho, že každý zážitek je zcela vstřebán, pochopen a rozpuštěn. To vyžaduje velký díl energie. Tou energií je naše pozornost. 

Znamená to tedy "zemřít" každý den vůči každé radosti, každé myšlence, každé formě hromadění. S tímto "umíráním" je mysl občerstvena a srdce se obnovuje samo, takže život se nestane utrpením.

Toto každodenní "umírání" vůči všemu, co známe, je umění milovat. Jinak člověk nemůže milovat. Láska není něco, co má být rozvíjeno, pěstováno. Je to stejné jako s pokorou. V okamžiku, kdy kultivujeme pokoru, stává se z toho zástěrka domýšlivosti.

Jen tehdy, když zemřete vůči všemu, každé zkušenosti a zážitku, který jste měli, který prožíváte, když zemřete vůči minulosti... jen tehdy budete žít úplně, bude to zcela jiná dimenze.

Život je pohyb, čerstvý, nový, nevinný, každou minutou dne. 

Posluchač 1: Když věnuju pozornost stromu tím způsobem, který jste předtím popsal, kdy pozorovatel je pozorovaný, strom tam stále je.

K: Samozřejmě, pane.

Posluchač 1: Když věnuju pozornost mému strachu stejným způsobem, nebude tam také pořád můj strach?

K: Ne. Víte... V prvé řadě, já se nechci zbavit svého strachu, já ho chci pochopit. Abych něco pochopil, musím se o to starat, musím to milovat, musím být s tím opatrný. Když řeknu "musím se toho zbavit", už si počínám tím nejhloupějším způsobem. Musím pochopit strukturu a povahu strachu. Abych jej pochopil, musím jej zkoumat, zabývat se jím. A nemůžu se jím zabývat, jestliže se jej chci zbavit, potlačit nebo přeměnit strach. Musím strach zkoumat, přijít do kontaktu s ním. Nikoli skrze slova, ale skutečně, zjistit, co to vlastně je.

Jak může mysl, která je tak přeplněná, věčně klábosící, jak může být tato mysl vyprázdněná? Bohužel neexistuje pro to žádný daný způsob. Jakákoli "metoda" je ten nejneproveditelnější způsob. To je důvod, proč jsme si na začátku řekli, že je důležité "naslouchat". Naslouchání vyžaduje pozornost, péči, určitou kvalitu zalíbení, souznění. Jak vidíte, jsme tak zvyklí dělat to, co se nám řekne. Uctíváme autoritu a ztratili jsme veškerou "kapacitu" - to není to správné slovo - veškerý záměr najít si to, co funguje pro nás. Pro tuto záležitost, o které dnes mluvíme, neexistuje žádný učitel, žádná metoda nebo praxe. Je zde pouze vnímání toho, "co je". Když to člověk začne vnímat, pak je problém vyřešen.

Posluchač 2: Jak důležitá pro život je naděje a víra?

K: Doufám, že nebudu znít drze, když řeknu, že to není vůbec důležité. Máme naději, víru - víru v církev, politiku, vůdce, autority, odborníky, guruy - protože chceme dosáhnout stav požehnání, štěstí, atd. Naděje živí tuto víru. Když tohle zkoumáme skrze historii, život, tak zjistíme, že veškerá naděje a víra nemá vůbec žádný význam. 

To, co je důležité, je to, co jsme, co ve skutečnosti jsme. Nikoli to, co se domníváme, že jsme, nebo co si myslíme, že bychom měli být. Dopravdy je důležité "to, co existuje" /tzn. kvantové pole, pozn. překl./. Když víme, jak zkoumat a zabývat se "tím, co existuje", přivodí to ohromnou transformaci.

Zdroj: D. Krišnamúrti, Film 7 Ojai, California, USA, January 1, 1966 (sedmá z osmi epizod série "SKUTEČNÁ REVOLUCE", NETN, leden 1966)

Překlad: Jana

Foto: Pexels