Skutečná změna - 8. část (Konec konfliktu)

Proč jsme nespokojeni a s čím? Když jsme nespokojeni s tím, co je, rozvíjíme myšlenku ohledně toho, co by mělo být. Existuje konflikt mezi tím, co je, a tím, co by mělo být. Střed vědomí (tj. pozorovatel), vytváří kolem sebe prostor, který je vždy omezený. Tento střed vědomí tvoří nakumulované vědomosti, zkušenosti a prožitky. V tomto prostoru není žádná svoboda. Může být mysl intenzivně bdělá bez prožitků? Taková mysl je duchovní mysl.

Krišnamúrti: Většina z vás, předpokládám, jste přišli sem, nebo chodíte do kostela, proto, že vám váš život připadá monotónní, osamělý, naprosto bezvýznamný, nesmyslný, a proto chcete najít něco, co vás hluboce uspokojí. Zamyslete se nad tím, proč jste nespokojení, a s čím? Prosím zodpovězte si na tuto otázku sami. Budu o tom hovořit, ale nejprve si na to musíte odpovědět sami...

Jsme nespokojení kvůli srovnávání, porovnávání, jsme nespokojení, protože chceme změnu toho, "co je", jsme nespokojení, protože nevíme, co dělat s tím, "co existuje". Když jsme nespokojení s tím, "co existuje", rozvíjíme myšlenky ohledně toho, co by "mělo být" - vymýšlíme ideály, utopie, bohy, ráj, atd. 

Naše konání je tedy založeno na představách. Přiblížit se těmto představám (myšlenkám) je konání, že ano? Jsme nespokojení s tím, "co je" (tj. se světem kolem nás), a chceme něco jiného - to všechno jsou jen naše myšlenky a představy. Myšlenky jsou racionální nebo iracionální; myšlenky sestavujeme dohromady jako nějaké ideály... a podle těchto ideálů se snažíme žít. To se nazývá konání, jednání.

Právě v tom existuje konflikt - mezi tím, "co je", a "co by mělo být". V tomto konfliktu jsme chyceni. Všechny naše otázky, požadavky a zkoumání se týkají toho, "co je", a "co by mělo být". Čím větší napětí mezi tím, "co je", a "co by mělo být", tím větší máme neurózu. Totéž platí, když člověk oplývá schopnostmi vyjádřit tento konflikt verbálně, umělecky (v divadle, hudbě, umění, literatuře, atd.). Jsme tak nespokojeni s tím, "co je", že vymýšlíme "bohy", vytváříme náboženství. To vše je ale únik od toho, "co je". 

Lze změnit naši "realitu"?

Otázka zní, je možné radikálně změnit to, "co je"? To je věc, kterou je hodno se zabývat. Je možné totálně způsobit změnu v tom, "co je"? Přivodit převratnou změnu v tom, "co je"? K tomu potřebujeme mít vypěstovaný výjimečný cit pro uvědomování si, bdělost, abychom na tuto otázku zodpověděli. 

Co znamená být vědomý, bdělý? Být si vědom stromů, modré oblohy mezi stromy, hor v pozadí, hluku aut, barev, které jsou v popředí - prostě být vědomý. Být vědomý - bez vybírání si - přičemž víte velmi dobře, že nic kolem sebe nemůžete změnit. Nemůžete změnit hory, nemůžete změnit krásu nebe. V lidské povaze však je, že to chceme měnit, jsme v tom donekonečna aktivní. Právě zde začíná naše utrpení. 

Ukončíme-li toto utrpení, nastane počátek moudrosti. Ukončení utrpení spočívá v tom, že skutečně pochopíme, "co je". K tomuto pochopení může dojít jen tehdy, když pozorujete, když jste vědomí, když se mysl nesnaží změnit to, "co je". (To však neznamená, že musíte být nutně spokojení s tím, "co je".) Tak můžete osvobodit svou mysl (nebo mysl se osvobodí sama)... Spadne z vás ohromné břemeno. Pak, když jste volní, se můžete "dívat" - avšak k tomu potřebujete mnoho energie. Energii budete mít pouze tehdy, když budete mít bdělost, toto vnímání, v němž není vůbec žádný konflikt, ale JEN POZOROVÁNÍ.

Konflikt existuje pouze tehdy, když je zde pozorovatel a pozorovaný (tzn. "co je"). Prosím neučte se fráze, ale snažte se vidět vlastní fakt. Pak zjistíte, že tam, kde je pozorovatel (tzn. centrum, cenzor, ten kdo něco prožívá, entita vytvářející rozdělení mezi pozorovaným a pozorovatelem), neexistuje svoboda. 

Víte, každý předmět, objekt, jako např. tento mikrofon, vytváří kolem sebe prostor, zaujímá prostor, že? A to nejen navenek, ale i vnitřně - stejně jako "já", tzn. ten kdo prožívá, Já, myslitel, centrum - vytváří prostor ve vědomí. Tento prostor ve vědomí je vždy omezený, protože je zde vždy toto centrum, že? I když rozšíříme tento prostor z centra - jakkoli hodně jej můžete rozšířit - vždy bude mít hranice. Proto je tento prostor vždy psychologicky omezený, proto tam není žádná svoboda v tom prostoru.

Toto centrum, pozorovatel ("já"), je očividně vzpomínka - vzpomínka na to, co bylo v minulosti. Toto centrum je tradice, podmíněný stav, sestavený v čase jak chronologicky, tak psychologicky. Toto centrum je nakumulování znalostí a zkušeností. Toto centrum ("já") je vždy minulost - rozumíte? Toto centrum není živoucí věc, je to mrtvá vzpomínka na to, co bylo. 

Když toto centrum ("já", pozorovatel) vytvoří prostor - většinou je to velmi malý prostor, neboť většina z nás je zainteresovaná do sebe, svých aktivit, návrhů, tvrzení, myšlenek - je to jen podlá malá věc kolem nás. Může se sice rozšiřovat, ale jakkoli hodně se rozšíří skrze různé triky myšlenek, nutkání, drogy, ale vždy je to jen v rámci prostoru, který centrum ("já") vytvořilo. Není v tom žádná svoboda, žádný mír. 

Když tam je pozorovatel ("já"), vždy omezuje prostor, a proto tam není žádná svoboda.

Skutečná svoboda = ukončení "pozorovatele"

Když člověk skutečně "pozoruje", když je tam skutečný "prostor", je tam svoboda. Potřebujeme tento "prostor", stejně jako musíme mít krásu, nestvořenou člověkem. Tento prostor však nemůže existovat, pokud je tam pozorovatel (centrum, "já"). 

Je možné ukončit, "co je", ukončit pozorovatele a "pozorovat" bez intervalu času? Víte, čas je prostor mezi pozorovatelem a např. tímto stromem. Pozorovatel je statický a strom je statický, psychologicky. Pokrýt rozdíl mezi pozorovatelem a stromem zabere čas. Vzdálenost, která byla vytvořena mezi pozorovatelem a pozorovaným, je vždy statická, pevná. Takže když přemýšlíme o tom, jak umožnit času přivodit změnu v pozorovateli, jsme pouze chyceni v tomto statickém stavu. Když tohle objevíte, pak se zeptáte: je možné změnit okamžitě, "co je"? 

Centrum, střed ("já") je násilí, prudkost, síla, vášnivost. To je fakt. Člověk je násilný, agresivní, prudký, to je fakt. Posun směrem k nenásilnosti je statický pohyb... tohle jsem už vysvětlil dříve. Takže naše otázka nyní zní: je možné ukončit násilí, prudkost ("já") nikoli v čase, ale okamžitě?

Pokud existuje pozorovatel, každá forma pokusu o transcendenci (jít "za hranice"), je jen ztrátou času. 

Naše otázka zní: je možné ukončit pozorovatele? (Nejde o to ukončit, "co je", ale ukončit "pozorovatele".) Když tam není pozorovatel, není tam žádné "co je". Vždyť je to právě pozorovatel, který vytváří, "co je".

Takže, jak je možné ukončit "násilí" - tj. agresi, ohromnou zášť, kterou jsme nashromáždili, rozhořčení, roztrpčení, vztek - abychom se od toho zcela osvobodili? Člověk si pravděpodobně tuto otázku nikdy nepokládá - smíří se s tím a zvykne si na to. Když si však tuto otázku položí, buď se to stane přirozeně, anebo s vážným záměrem. Když si tedy položíte tuto otázku, protože to myslíte vážně, jste si vědomi celého procesu pozorovatele, jste zcela pozorní. V té pozornosti nejsou žádné hranice, vytvořené centrem ("já"). V té naprosté pozornosti "pozorovatel" ("já") mizí. 

Když se podíváte na ty hory za mnou, modř, přímou linii, údolí a tak dále, když tomu věnujete naprostou pozornost, abyste se podívali, je tam pozorovatel?

Pozorovatel vznikne pouze tehdy, když v tom pohledu je nepozornost, tedy rozptýlení, odvedení pozornosti. Takže jen naprostá pozornost způsobí ukončení "pozorovatele". Když nastane ukončení "pozorovatele", dojde k ukončení toho, co jsme vytvořili ("co je"). Protože jak jsme si již řekli, "pozorovatel" je "pozorovaný".

Tímto způsobem jsme eliminovali veškerý konflikt hledání, eliminovali jsme veškerý konflikt mezi tím, "co je" a co by "mělo být". Odklidili jsme pozorovatele, je tam naprostá pozornost. Celé to může trvat jen vteřinu, ale i to je dostatečně dlouho. Nechtějte zprvu více, nebuďte nenasytní. Pokud budete lační mít víc, už zase vytvoříte centrum ("já"), a jste v tom zase chyceni.  

V té naprosté pozornosti není žádné usilování, žádná snaha, pak se mysl stane nezvykle ostražitá, aktivní, tichá, bdělá. Jen tehdy je mysl ve stavu neprožívání, žádného prožitku. To je důležité pochopit. 

Všichni jsme závislí na prožitcích, zažívání něčeho - to nás udržuje bdělé, zburcované, je to pro nás výzva, vnější impuls, vliv. Přirozeně, tato vnější síla (prožitky) nás udržuje bdělé na pár minut, poté se zase vracíme ke "spánku" (útlumu). Jsme tedy závislí neustále na prožitcích, které nás udržují bdělé. Když si tohle uvědomíte, odmítnete všechny vnější stimuly, všechny vnější či vnitřní prožitky. 

Neboť když je mysl ostražitá a bdělá jen skrze prožitek, pak to není skutečná ostražitost, bdělost. Zcela zjevně. Jestliže mě nějaký prožitek vede k tomu, že miluji, pak v tom není láska - za tím je vždy motiv.

Pak se lze zeptat: může být mysl intenzivně bdělá bez prožitku? Ano, taková mysl se nazývá "duchovní mysl".

Duchovní mysl je taková mysl, která už dál nehledá, neusiluje, už nepožaduje prožitky, není chycena v představách. Duchovní mysl má aktivitu zcela jinou, v jiné dimenzi, kterou nelze nikdy dosáhnout myšlením. 

Ano, myšlení má nějaké místo, avšak velmi malé místo... Když máte duchovní mysl, neznamená to, že žijete na základě ošklivých emocí, malých sentimentů, nostalgie, atd. Takový člověk může fungovat normálně, zdravě, je duševně zdravý v tomto světě, jeho duchovní mysl není zaneřáděná myšlenkami. Je to pouze duchovní mysl, která přesahuje "hranice", všechny fantazie, představy a strukturu lidské naděje.

Zdroj: D. Krišnamúrti, Film 8 Ojai, California, USA, January 1, 1966 (poslední epizoda série "SKUTEČNÁ ZMĚNA", NETN, leden 1966)

Překlad: Jana

Foto: Pexels