Svoboda je stav mysli - 1. část

03.12.2021

Nejdříve se zeptejte sami sebe, zda opravdu chcete svobodu. Zajímá vás naprostá svoboda, anebo jen vysvobození z nepohodlných a nepříjemných okolností?

Pokud se chceme osvobodit od nevlídných a bolestivých vzpomínek, zlých zkušeností, ale přitom si ponechat své útěšné teorie, hesla a vztahy, které nám přinášejí uspokojení, zjistíme, že není možné podržet si jedno a zbavit se druhého. Potěšení a bolest jsou od sebe neoddělitelné.

Je tedy záležitostí každého z nás, zda chce nebo nechce být naprosto volný a svobodný. Pokud ano, pak je třeba porozumět, co svoboda obnáší a v čem tkví její povaha.

Když se z něčeho vyvlékneme - například z psychické bolesti - je to svoboda? Anebo to slovo znamená něco úplně jiného? Vymanit se z určitých názorů na základě rozumové úvahy lze celkem snadno. Ale jde jen o pouhou reakci, protože jsme se zbavili svých názorů třeba jen kvůli tomu, že se nám staly nepohodlné nebo tyto názory vyšly z módy, např. se konečně vyvlékneme z vlivu nějakého politika, atd.

Takže když prohlásíme, že jsem volní a svobodní tím, že jsme se něčeho zbavili, jde jen o pouhou odezvu, ze které hned vzejde podřízenost vůči něčemu dalšímu, co nás znovu ovládne. Tímto způsobem dochází k celé řadě reakcí, ale s opravdovou volností a svobodou to nemá nic společného. Je to jen pouhá obměna nadále přetrvávající minulosti, k níž naše myšlení neustále tíhne.

Dojít k pravdě vyžaduje nepokřivenou, svobodnou mysl. 

Mladí lidé se obvykle bouří, ostatně jako všichni mladí lidé, proti dnešní společnosti - což samo o sobě není nic špatného - ale vzpoura neznamená svobodu. Vzpoura je jen odezva, vytvářející vzory, jimiž se zase necháte spoutat. Máte sice dojem, že vytváříte něco nového, ale není tomu tak. Jsou to jen staré věci v novém balení. Každá společenská nebo politická revolta se nutně zvrhne ve staré známé měšťáctví.

Svoboda nepřichází, když se bouříte, ale když vidíte a jednáte. Vidět a jednat je totéž. Děje se okamžitě, není o čem váhat, přemítat a rozvažovat.

Svoboda je stav mysli. Není to osvobození od něčeho, ale je to pocit volnosti... Je to pocit volnosti pochybovat, klást otázky, mít v sobě činorodost a bdělost, které jsou schopny odvrhnout každou závislost, podřízenost a přizpůsobivé "služebnictví".

Svoboda znamená stát "úplně sám". 

Může ke svobodě dospět mysl, která je "vychovaná" v prostředí závislosti na okolí a na vlastních sklonech, když jsme si řekli, že svoboda znamená naprostou "vnitřní samotu" a není v ní místo pro vůdce, tradici ani autoritu?

Vnitřní samota je rozpoložení, v němž jste nezávislí na vnějších podnětech, okolnostech, vědomostech. Není výsledkem zkušeností, ani myšlenkových závěrů. Většina lidí však není nikdy vnitřně sama.

Pozor však na rozdíl mezi vnitřní samotou (tedy schopností stát "sám") a izolací, oddělením se od ostatních. Všichni víte, co znamená stáhnout se do izolace - vytvořit kolem sebe hradbu, aby se vás nic nedotklo, aby vás nikdo nemohl zranit, vypěstovat si netečnou lhostejnost (která je pouze určitým druhem zoufalství), žít v myšlenkách, ve snové "věži ze slonoviny".

Vnitřní samota je něco jiného. Ale vy nikdy neprožíváte vnitřní samotu, nikdy nejste sami, protože v sobě nosíte množství vzpomínek - usazenin včerejška - horu věcí, které vás podmiňují. Vaše mysl se nikdy nezbavila nastřádaných zbytečností. K tomu, abyste byli "sami" (vnitřně sami), musíte umřít vůči všemu minulému. Kdo je zcela "sám" (vnitřně sám), nepatří ani rodině, národu, kultuře, ani žádnému světadílu. Je něčím jako "outsiderem".

Člověk, který je (vnitřně) sám, je "nevinný". A nevinnost zbavuje utrpení.  

www.vykladanisnu.cz
Všechna práva vyhrazena 2021
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!