Dokud je ve vás „pozorovatel“, neznáte lásku a krásu - 2. část

Krásu obyčejně shledáváme za pomoci srovnávání nebo prostřednictvím věcí, které vytvořil člověk - přičítáme ji tedy něčemu vnějšímu. Například nějakou budovu považuji za krásnou stavbu, protože toto ocenění mi umožnili moje znalosti architektury a srovnání se stavbami, které jsem viděl předtím. 

Existuje krása, která by se nevztahovala k určitému objektu? 

V přítomnosti "pozorovatele" (tj. když je přítomné naše ego, uvažující "cenzor", který cosi zakouší) krása vyprchává. Je to jen cosi vnějšího, co si prohlíží a posuzuje "pozorovatel" v nás. Když ale "pozorovatel" v nás neexistuje (tzn.  existuje jen čisté vědomí/bdělost) - což vyžaduje velkou dávku zkoumání a meditování - pak existuje krása, která je bezpředmětná, nevztahující se k určitým objektům.

Co je skutečně krása, ví pouze mysl, která se dokáže zřeknout sama sebe (tzn. nerozvíjíme myšlenky, mizí "pozorovatel", jsme "čiré vědomí/bytí"). Teprve když tímto způsobem opravdu "vidíme", existujeme v lásce.

Krása spočívá v naprostém odsunutí pozorovatele i pozorovaného. To je možné jen naprostým "sebeoproštěním". Nejde však o sebezapření mnicha s jeho zákazy, pravidly a poslušností, ani zvláštní způsob myšlení, chování, oblékání a stravy. Jde o "sebeoproštění", které je jednoduchostí a pokorou. Když se například procházíte s přítelem podzimní přírodou - bez hluku aut, psího štěkotu a ptačího švitoření - jste velmi tiší a stejně tak vaše okolí; v tomto stavu není pozorovatel ani pozorované. To, co pozorujete, nepřekládá žádný pozorovatel do myšlenek. V tomto tichu je odlišný druh krásy. Je to stav mysli, která je zcela sama - nikoli v izolaci, ale sama v tichu, které je krásou.

Když milujete, existuje pozorovatel? 

"Pozorovatel" ve vás existuje jen tehdy, když láska pro vás znamená potěchu a žádostivost. Jakmile nejde o potěchu a žádostivost, je to intenzivní láska, která je - podobně jako krása - pořád něčím novým.