Kde má energie možnost procházet bez odporu, je nekonečná

Současná společnost je otřesná, plná násilí a neustálých válek. Pokud bychom chtěli společnost, která by se nepodobala té dnešní, museli bychom změnit svůj život, uskutečnit "revoluci" v naší psýché. Muselo by dojít ke změně v samotných mozkových buňkách, jelikož problém našich vztahů nemůže vyřešit současný "starý" lidský mozek. 

Každý den se dějí děsné věci v důsledku lidského násilí. Současný chaos vznikl z naší předpojatosti, sebestředného jednání, nenávisti a nacionalismu. Je možné, aby u člověka, žijícího každodenním životem v tomto tvrdém světě, došlo k zásadnější změně (nejen na poli vnějších vztahů, ale také v myšlení, cítění, reagování a chování)? Třeba si myslíte, že se s tím nedá nic dělat, anebo že sami přece nemůžete ovlivnit chod světa. Já si však myslím, že jej můžete nesmírně ovlivnit tím, že sami nejste násilní, místo dravosti, ctižádosti a závisti je ve vás mír, který  nerozmnožuje lidské utrpení. Pak se z malé jiskry rozhoří úžasný plamen. Jen když dokážeme "jednat", opravdově a celistvě, pak náš poměr ke světu projde skutečnou proměnou.

Každé hnutí, které má cenu, každé jednání, které má hlubší význam, může začít pouze v nás samých

První se musím změnit já - musím nahlédnout, jakým způsobem a jakými vazbami se uskutečňuje můj vztah k okolí, a teprve tento náhled se stane jednáním. Tím vnáším do života novou hodnotu - hodnotu "duchovní" mysli.

Duchovní mysl není upjatá k nějakému náboženství nebo dogmatům, nehledá a neexperimentuje s pravdou, není v ní strach, ani víra, nýbrž pouze to, co skutečně je. V duchovní mysli je rozměr ticha, které je důsledkem pozornosti (meditací v nepřítomnosti "meditujícího"). Ticho je energetický stav neznající konflikt. 

Veškeré jednání je pohyb, vyžadující energii. Všechen život je energií. Žádost je energie, cítění a myšlení jsou energie. Kde má energie možnost procházet bez odporu, konfliktu a tření, tam je nekonečná a neomezená. Když nedochází ke tření, nezná energie hranic. Proč bychom tedy měli dopouštět, aby jakékoliv tření a konflikty brzdily pohyb, nazývaný život? 

Energii potřebujeme k tomu, abychom se změnili, i k tomu, abychom dokázali zkoumat, dívat se a jednat. Dokud bude v našich vztazích tření, odpor, konflikty jakéhokoliv druhu (v manželství, mezi lidmi, sociálními skupinami, rozpory mezi státy, národy a ideologiemi) - uvnitř i jakkoliv nenápadně navenek - bude to známkou zbytečného plýtvání energie. Stejně tak je tomu tehdy, kdyz je odstup mezi pozorovatelem a pozorovaným. 

V plné míře je energie dostupná jen tehdy, když mezi pozorovatelem a pozorovaným není časoprostorový předěl, když jsou jedno a totéž. Pak je to energie neznající pohnutek, jelikož přestalo existovat "já", a tato energie si pokaždé najde přiměřený způsob jednání.

K pochopení zmatku, v němž žijeme, je energie zapotřebí v obrovském množství. Tento obrovský problém musíme pochopit... Postupná změna naší mysli není však to pravé, do jiného životního rozměru lze vejít jen teď, v tomto okamžiku.

Je možné se osvobodit tak, aby se mysl zcela obnovila, otevřela, stala se naléhavou a citlivě chápavou? 

Všechny problémy pak přestanou existvat, protože obnovená mysl žádné další problémy nemá, je schopná řešit cokoliv. To je tedy jediná otázka, kterou si musíme položit, ale my většinou chceme odpovědi od druhých lidí. Jedním z nejdivnějších znaků mysli je přání, aby nám někdo všechno vysvětlil. Usilujeme o to, aby nám naše myšlení vždy někdo potvrdil. 

Jenže položit nějakou otázku znamená položit ji sobě samému. Podívejte se vlastnímu životu do tváře. Jediné, co má význam, je váš vlastní život: vaše malichernost, povrchnost a hádavost, nátlak, který vykonáváte na druhé, vaše chtivost, ublíženost a každodenní nekončící strach. Jedině to je nutné pochopit. Nikdo na zemi ani na nebi vás z toho nevytáhne. Jen vy sami.

Dokážete jednoduše rozpoznat, jací ve skutečnosti jste? Dokážete pochopit veškeré lidské snažení s jeho přetvářkami, hledáním a klamy? K tomu je zapotřebí naprosté otevřenosti a upřímnosti: např. přiznat si svou nepoctivost, když jednáte podle určitých zásad. Máte-li v sobě různé zásady a přesvědčení, nejste schopni pohlédnout na věci zpříma. 

Bylo by možné být naprosto "tichý" a odmítavý, bez myšlenek a obav, avšak plný vášně? Takový stav, v němž je nemožné o cokoliv usilovat, je pravá duchovní mysl. Teprve skrze duchovní mysl je možné dospět k tomu, co se nazývá pravda, skutečnost, blaženost - anebo bůh, krása a láska. Tento stav nelze vyvolat. Nelze vyvolat ani docílit. Lidská mysl je nepatrná a temná, naše city velice ploché a běžný způsob života přespříliš zmatený, než aby bylo možné do tohoto těsného, zaneřáděného "domu" přizvat něco tak obrovského. Moci to přizvat by znamenalo znát to, což však není možné. Pokud o sobě někdo tvrdí, že "zná", pak nezná. Řeknete-li, že jste k něčemu takovému dospěli, nebude to pravda. Kdo říká, že to zažil, nezažil z toho nic. Taková povídání slouží pouze k vykořisťování druhých.

Bylo by možné k duchovní mysli dospět, aniž bychom ji hledali, přivolávali či se o ni pokoušeli? Nemohla by přijít jako závan větru do otevřeného okna. Závan větru přizvat nelze, je však možné otevřít okno - a nic při tom nečekat? Byl by to jen další sebeklam.

Proč se člověku duchovní mysli nedostává? Proč lidé, jako vy - schopní a bystří, bojovní a soupeřiví, mající k dispozici počítače a úžasnou techniku, se kterou dosáhli hvězd a podzemních a podmořských hlubin - jste nikdy nedosáhli duchovní mysli, této věci, na níž opravdu záleží? Nakolik jste se kdy vážně postavili otázce, proč jsou vaše srdce prázdná?

Chybí vám naléhavost, jelikož se vám nedostává energie, která je zápalem pro věc. Bez toho však nelze dojít pravdy. Energie je vášní, avšak bez žádostivosti. Lidé se většinou vášně bojí, protože neví, kam by je dovedla. Takže je to strach, proč se vám nedostává energie. Není ve vás náboj lásky, ve vašem srdci se nerozhořel "zázračný plamen". 

Prozkoumáte-li svou mysl a srdce hodně zblízka, pochopíte, proč to ve vás není. Bude-li přitom s vámi i vášnivý zápal, náhle poznáte, že to tu je... Lásku, podobně jako pokoru, nelze pěstovat. Pokora vstupuje do života ve chvíli, kdy končí domýšlivost. Co však pokora je, nebudete vědět - to ví jen člověk, který je pyšný. 

Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels