Poměřováním se s ostatními odmítáme svou autenticitu 

Naše mysl neustále něco srovnává, porovnává a poměřuje

Jak ale můžeme vědět, že něco je například "povrchní" a něco je "hluboké"? Když například řekneme, že "moje mysl je povrchní, mdlá, slabá, omezená" - jak to víme? Jen proto, že jsme ji porovnali s myslí někoho jiného, která je mnohem chytřejší, obsáhlejší, inteligentnější a probuzenější?

Je možné rozpoznat vlastní nedostatečnost bez srovnávání? Když máme například hlad, tak jej přeci neporovnáváme s hladem, který jsme měli včera. Včerejší hlad je pouhá myšlenka, vzpomínka.
Když se s někým poměřujeme, a snažíme se být jako ten druhý člověk, tak tím odmítáme, co ve skutečnosti jsme, a vytváříme si o sobě iluze. 

Jakmile pochopíme, že srovnávání vede do světa iluzí a vnitřní bídy, tak uvidíme, že nás to vede jen do nových a nových konfliktů. Stejné je to i se sebeanalýzou a identifikací s čímkoli. Tohle je třeba okamžitě odhodit. Mysl pak přestane hledat (to je velice důležité pochopit!), netápe a po ničem se neshání. To neznamená, že by mysl byla se vším spokojená, ale znamená to, že už nepodléhá iluzím a pohybuje se v jiné dimenzi. 

Jakmile překonáme běžný rozměr naší mysli (požitky, utrpení, obavy, strach, atd.), okamžitě se otevře nový prostor (nová hloubka vědomí), který nezná rozpory, utrpení, ani pocity "jinakosti".

Každodenní pozornost a uvědomování

Nový prostor a nová hloubka vědomí se otevře jen každodenní pozorností a uvědomováním - pozorností vůči tomu, co si myslíme, co říkáme, a jak si vedeme v životě! Je to jako když si uklidíte byt a udržujete jej v čistotě. Je sice zapotřebí mít ve svém "příbytku" (skutečném vnějším, ale i vnitřním) pořádek, ale dveře ani okna se tím neotevřou. Žádost a vůle tu nejsou nic platné. Lze pouze udržovat "pořádek". Mít v sobě ctnosti pro ně samé, a ne pro to, co vám vynesou. Mít v sobě zdravý pohled a rozum, mít v sobě řád. 

Teprve potom - když budete mít štěstí - se to okno možná otevře a dovnitř svěže zavane. Anebo se tak nestane. Záleží na stavu vaší mysli, které můžete rozumět jen vy sami. Jde o to, abychom sledovali svou mysl, aniž bychom přitom s něčím souhlasili či dávali něčemu přednost! Aniž byste se snažili svou mysl formovat, soudit, přijímat nebo něco zavrhovat. Znamená to pozorovat a nevybírat si. Na základě takového neustálého uvědomování se možná jednou ty "zvláštní" dveře otevřou a vy poznáte životní rozměr, v němž není ani konflikt, ani čas.

Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví

Foto: Pixabay