Skutečná změna - 2. část (Sebepozorování: začátek sebepoznání)

Člověk není schopen čelit tomu, co je v něm uvnitř. Proto máme myšlenky (představy), a jednáme podle nich. Proto je skutečnost, myšlenky a konání v rozporu a v člověku probíhá neustále boj. Interval mezi pozorovatelem a pozorovaným je čas, obsahující nesčetné myšlenky, zabraňující vlastnímu pozorování skutečnosti.

Pozorujte květinu. Už jste někdy skutečně, ale opravdu skutečně pozorovali květinu? Nebo jste se na ni jen letmo podívali, možná ji pojmenovali a šli dál, nebo jste si řekli, jak je květina krásná a že si k ní musíte přivonět? To všechno je rozptylující konání, které vám brání v tom, abyste viděli květinu skutečně takovou, jaká je. 

Je možné vyprázdnit mysl?

Je možné vyprázdnit mysl (s veškerým známým obsahem)? Musíme si položit tuto otázku, ať už nejasně nebo s jasným cílem. Tato otázka je jako výzva, na kterou musíme reagovat. Není to nějaká vnější výzva, ale psychická vnitřní výzva...

Podívejte se na ten dub. Skutečně se na něj podívejte, pozorujte ho. Vy jste "pozorovatel" a dub je "pozorovaný". Mezi vámi a tou věcí, tedy stromem, je nějaký prostor. V tom intervalu prostoru je čas. Čas, který musí být nějak vyplněný, abychom viděli ten předmět. V tom intervalu prostoru jsou všechny druhy myšlenek, které nám vlastně brání v tom, abychom viděli skutečnost toho stromu, abychom ten strom skutečně "viděli".

Dobře, když už strom nepojmenováváte, nijak jej nenazýváte, nezabýváte se myšlenkami a vědomostmi o tomto stromě, existuje i nadále prostor mezi vámi a tím stromem? 

Když jdete do pozorování opravdu hluboce - pak pozorovatel je pozorovaný.

Co je pozorovatel?

Pozorovatel je představa, obraz, který byl vytvořen. Pozorovatel je cenzor, subjekt, který soudí, hodnotí, posuzuje, srovnává, atd. Pak se podívá na nějaký objekt, ať už strom nebo svůj vlastní prožitek, nebo jeho vztah s někým jiným. Takže pozorovatel je obraz (představa), dívající se na obraz (představu), který vytvořil o tom druhém. Takže vztah mezi pozorovatelem a pozorovaným není žádný vztah, to jsou dva obrazy (představy), dívající se na sebe navzájem.

Když pozorovatel nemá vůbec žádnou představu (obraz) - což je docela těžké, je to zkoumání, meditace - pak ten pozorovatel je ten pozorovaný. "To, co existuje", je ten pozorovatel. Nikoli že se pozorovatel dívá na "to, co existuje".

Takže když pozorovatel je ten pozorovaný - přičemž pozorovatel si vždy předtím počínal tak, jako kdyby pozorovaný byl od něho odlišný - veškeré dění z jeho strany ustane, a tím také veškeré úsilí. Tím také zmizí jakýkoliv strach. Vyžaduje to však obrovské zkoumání, pozorování, krok za krokem, aniž byste došli k nějakému závěru.

Když pozorujete velmi důkladně - mimochodem to je jedna z nejnáročnějších věcí, nepotřebujete žádnou snahu, jen si kdykoli, až budete mít čas, sednout a pozorovat, skutečně vidět květinu nebo sebe, pozorovat veškeré hnutí a činnost vašich myšlenek, pocitů a reakcí, jen pozorovat bez jakékoliv volby - to je začátek sebepoznávání. Bez sebepoznání je člověk věčně chycený ve zmatku a strádání.

Svobodná jasná mysl

Proč si něco vybíráte? Co je nezbytností volby a vybírání si? Když vidíte něco velmi jasně... když je mysl svobodná, tak teprve tehdy můžete spatřit celek. Když vidíte zcela jasně, není tu žádná volba. K všímavosti dochází pouze tehdy, když není žádná volba. Pouze zmatená mysl si vybírá. 

Uvědomujte si veškeré konfliktní výběry, konfliktní přání, stres, nápor - jen pozorujte veškeré toto hnutí a rozpory. Když víte, že pozorovatel je ten pozorovaný, tudíž v tomto procesu není žádná volba, ale jen pozorování "toho, co existuje". Zcela se to liší od koncentrace, soustředění. 

Toto uvědomování/všímavost s sebou nese kvalitu pozornosti, v níž není ani pozorovatel, ani pozorovaný. Když opravdu věnujete pozornost, naprosto věnujete pozornost, jako nyní, když opravdu posloucháte, tak tam není posluchač, ani přednášející. Tento stav pozornosti přináší výjimečnou svěžest, "mládí", čerstvost, čistotu, kvalitu novosti pro mysl. A toto vyprázdnění mysli je meditace.

Krišnamúrti: Pouze svobodná (neomezená) mysl může vidět celek.

Student: Ale přeci (mysl) musí mít nějaké zkušenosti celku, aby tohle viděla.

K: Ne, ne. Abyste viděli celek, k tomu potřebujete velmi ostrou mysl, velmi jasnou mysl, mysl, která není předpojatá, mysl, která neříká "tohle se mi líbí, tohle se mi nelíbí".

S: Eliminoval jste mysl, která je v nějakém vzorci (obrazu/systému) nebo očekává, že bude vedena. Taková mysl vůbec nespatří úplnou pravdu. Ale to nezbytně znamená, že mysl, která je osvobozená, uvidí pravdu?

K: Podívej, když se budeš chtít podívat z kopce na tamto údolí, budeš si to muset celé prohlédnout (prozkoumat), že? To znamená, že tvoje mysl se už nebude fixovat jen na tuto školu, ale podíváš se na celé tamto údolí. Stejně tak existuje celá spletitá mapa života - byznys a všechno ostatní - je to všechno velmi spletité. Abychom viděli (pochopili) celek toho všeho, musíte být svobodní (neomezení), abyste to viděli. Proto říkám: osvoboďte mysl od strachu. Pokud je zde strach, tak ten strach se ukryje ve víře (přesvědčeních), křesťanské víře nebo jakékoliv jiné - protože strach si žádá pohodlí, bezpečnost, naději, atd. Takže bát se něčeho - smrti nebo čehokoliv jiného - to znamená, že ten strach se musí v něčem ukrýt. Zda věříte v reinkarnaci nebo ne, nebo nějakou jinou víru, je to pořád stejné - všechny víry (přesvědčení) jsou stejné, protože jsou v podstatě zrozeny ze strachu. Takže skutečnou otázkou je: může být strach zcela eliminován?

To je jako zkoumat do hloubky, zda existuje taková věc, jako je "Bůh". Toto slovo je tak zatěžkané různými významy, že téměř ztratilo svůj význam. Pokud chce člověk zjistit, zda existuje nebo ne, jak k tomu přistoupit? Očividně abychom to zjistili, tak musí jít stranou všechny druhy víry a přesvědčení. Také všechny formy strachu musí skončit. Víra a přesvědčení jsou formou naděje. V něco doufáme, protože jsme zoufalí; vynalézáme víru, bezpečí, tedy stav mysli, který říká, že existuje něco, co je stálé, a věříme tomu.  Víra očividně formuje veškeré zkoumání a vnímání...

Čas chronologický a psychický

Myšlenky vytváří minulost, přítomnost a budoucnost, což je čas. Existuje čas pomocí hodin, tedy  chronologický čas, když musíte stihnout schůzku, když potřebujete mít chronologický čas včerejška, dneška a zítřka, ale o tom nyní nemluvíme. 

My zde mluvíme o psychickém čase, který se "rodí" pomocí myšlenky, je produktem myšlení. Mám v hlavě nějaké potěšení (zábavné myšlenky), chci je mít a budu je nadále mít. Kvalita tohoto psychického času je vytvořená myšlenkou. Myšlenka je čas. Čas je to, co vytváří strach. Pokud neprozkoumáme myšlenky, budeme vždy svázáni časem. Čas se nikdy nezastavuje, nikdy nemá přestávku. Jen tehdy, když nastane konec "času", existuje něco zcela nového.

Reportér: Mluvíte o vytvoření nikoli nového vědomí, ale nové společnosti.

Krišnamúrti: O nové společnosti ve vztahu k mysli, která by naprosto prodělala revoluci s ohledem na psychologickou strukturu společnosti.

R: Ano. Což by znamenalo společnost, která není zakotvená v čase?

K: Ne, ne, čas tam rovněž musí být. Společnost musí být v čase, ale jednotlivci, kteří se osvobodí od této struktury, psychické struktury, budou osvobozeni od času. Nebudou tedy otrokem času, ale stále se budou řídit  časem ve společnosti.

R: To jistě není moderní člověk, kdo vymyslel čas, ale myšlenky (představy) mají hodně co do činění s časem.

K: Ano, čas. Já myslím, že to je proto, že člověk se stal neschopný vypořádat se s "tím, co existuje", se skutečností. Proto má člověk myšlenky (představy) ohledně skutečnosti - vnitřně, psychicky - a podle těchto myšlenek, formule (programu) funguje. Proto jsou skutečnost, formule (myšlenkový program) a konání /tj. skutečné pochopení, pozn. překl./ vzájemně v rozporu. Proto je člověk v neustálé bitvě sám se sebou. Je tedy možné konat (jednat) bez ideje? Ideou rozumějme uspořádané myšlenky, formulu, myšlenkový program. 

Co je myšlení?

Reportér: Co je myšlení?

Krišnamúrti: Takže začíná to mojí myslí. Pojďme do toho trochu hlouběji. Nejprve si můžeme říct: já opravdu nevím. Potom můžeme začít analyzovat a říct si, že to je reakce paměti: vy se mě zeptáte na moje jméno, a já to vím, protože jsem to opakoval tak často, takže odpovím okamžitě. Nyní se mě zeptáte na trochu složitější otázku - to už bude trvat nějaký časový interval. V tom časovém intervalu je mysl v procesu hledání odpovědi. Ale když se mě zeptáte na něco, co nevím, co nikdo neví, na co není odpověď ani v knize nebo ve filozofii, pak jen můžu říct: já nevím.

Nyní, když řeknu "já nevím", tak opravdu tím míním, že nevím. To znamená, že nečekám na odpověď, ani neočekávám, že mi někdo odpoví, ani nehledám odpověď. To znamená, že moje mysl je zcela ostražitá, ale já nehledám, protože nevím, kde hledat nebo koho se zeptat. Nyní, v tomto stavu mysli, začínám objevovat, protože tento stav je skutečná svoboda.

Taková mysl je pečlivá mysl, která již dále nehledá, již více nepožaduje zážitky, není chycena ve vizích. Taková mysl vykazuje úplně jinou činnost, v jiné dimenzi, které myšlení nemůže nikdy dosáhnout. Myšlení má své místo, velmi malé místo, ale když si to člověk uvědomí, tak myšlení ztratí své místo. Což ovšem neznamená, že přežíváte s nějakými ohavnými malými postoji (sentimenty), emocemi. Člověk může fungovat zcela normálně, zdravě, je duševně zdravý v tomto světě, má mysl, která není zaneřáděná myšlenkami. Pouze taková mysl, pečlivá mysl, může vědět, co je za všemi představami a strukturou lidské mysli.

O společnosti

Reportér: Věc, která mě tak ohromila v hovorech a konverzacích, které jsem poslouchal, je souběžnost, bezprostřednost a přímost našich problémů s tím, o čem mluvíte. Zároveň jsem ohromený skutečností, že většina věcí ve světě, v němž žijeme, jsou navrženy/koncipovány v jednom smyslu tak, aby nás odváděli od pochopení problémů.

Krišnamúrti: Ano, zcela jistě. Vyvinuli jsme celou síť úniků, a jsme v nich chyceni. Tyto úniky nám brání v tom, abychom chápali skutečné (vnitřní) problémy. Problémy existují - v Indii, zde, Rusku, kdekoli - ale nejsem si jistý, zda nás organizovaná náboženství, dogmata a sekty neodvádějí pryč od hlavní skutečnosti, totiž od schopnosti čelit těmto (vnitřním) problémům, neobcházet je, ale vlastně jim čelit a zjistit, zda je můžeme rozpustit.

Krišnamúrti: Neexistuje perfektní společnost. A společnost nechce, aby člověk byl svobodný. Protože svoboda znamená podle sociální struktury nepořádek a chaos, revolta znamená nepořádek, revoluce znamená nepořádek. Takže společnost to zakazuje. Člověk ale vždy hledá svobodu - avšak svobodu pouze navenek, ve vztahu k sociální struktuře. Proto je člověk v revoltě proti společnosti, ale nikoli v revoltě proti vnitřní psychologické struktuře, která tuto společnost vytvořila.

Reportér: Ano. Proto skutečná radikální revoluce nastane uvnitř lidské bytosti.

K: Ano, v kůži, spíše než v rámci sociálního řádu (systému).

Podnikáme zde cestu společně do celkové psychologické struktury člověka. Protože v pochopení této struktury a významu můžeme pak snad způsobit změnu ve společnosti. A společnost, Bůh ví, potřebuje naprostou změnu, totální revoluci.

Krišnamúrti: Psychicky člověk vybudoval tuto neuvěřitelnou strukturu, zvanou společnost, protože vnitřně je člověk tou společností. Navenek položil zákony, jak společnost řídit, ale vnitřně jsme prostě ještě divocí!

Reportér: Zdá se mi, že společnost a vnitřní založení jednotlivce mohou být řízeny zcela odlišnými zákony. Mohou to být dvě zcela odlišné věci. Vím mnohem méně o zákonech, které mohou řídit jednotlivce vnitřně, než vím o zákonech společnosti.

K: Zcela přirozeně.

R: A zatím z toho mála, co vím o zákonech, které řídí společnost, zjišťuju, že mám v sobě hluboký pesimismus ohledně vytvoření nové společnosti.

K: Tento problém společnost vůbec nezmění. Vždy ztratíme zájem, budeme mluvit o změně společnosti, dobré společnosti, skvělé společnosti,  atd. Myslím, že skutečný problém zní: může nastat skutečná mutace (změna) v mysli člověka? To je správná otázka. Pokud k tomu dojde, společnost se postará o sebe.

R: Je to jako kdyby se lidská společnost možná nějak vyvinula, ale lidská bytost jako taková nikoli.

K: Ano, stěží se vyvinula. To samozřejmě s sebou nese problém: existuje evoluce na psychické rovině? Nikoli jen navenek, ale zda existuje evoluce na duševní, psychické rovině - to znamená stávat se lepším, měnit se, vytvářet vnitřní dokonalost. To ovšem zahrnuje čas. Skrze čas se však nemůžete změnit, to je psychický faktor.

R: Ne.

K: Jestliže se člověk může vzdát myšlenky na postupnou vnitřní revoluci, pak musíme čelit skutečnosti, tedy  čelit "tomu, co existuje", vnitřně, každou minutou. A vidět, zda skutečnost - tedy zda "to, co existuje" - nemůže být absolutně eliminováno okamžitě. To je skutečná otázka. 

Naše hovory ještě budou pokračovat, ale veškerá setkání, čtení a diskutování mají velmi malou hodnotu. Jestliže setkání a diskuse jsou pouze stimul, pak jste závislí, stejně jako jsou lidé závislí na LSD, hudbě, představách, dělání něčeho, atd. Dokud je člověk závislý, je v konfliktu, v zoufalství. 

Člověk sám - nikoli skrze čtení, atd. - musí objevit celý proces poznávání sebe sama. Protože poznat sám sebe je začátek a konec veškerého trápení. 

Zdroj: D. Krišnamúrti, Film 2 Ojai, California, USA, January 1, 1966 (druhá z osmi epizod série "SKUTEČNÁ REVOLUCE", NETN, leden 1966)

Překlad: Jana

Foto: Pexels