Svoboda je stav mysli - 2. část

03.12.2021

Člověk s sebou po celý život vláčí náklady slov, tisíckrát vyslovených jinými lidmi, a k tomu vzpomínky na své úspěchy a neúspěchy. Být naprosto (vnitřně) sám znamená, že člověk tohle všechno odhodí, a má tak svou mysl nevinnou a mladou - ne časově, věkem, ale mladou, nevinnou a "živou" v jakémkoli věku. Taková mysl dokáže vidět, co je pravda, co je slovy nezměřitelné. V této samotě začnete chápat, že je třeba žít tak, jak "jste", a ne jak jste byli, anebo byste si přáli být.

Zjistěte proto, nakolik jste schopni "podívat se" na sebe bez uhýbání, bez falešné skromnosti, bez strachu, odsuzování a ospravedlňování... a žijte se sebou, jací ve skutečnosti jste.

Začnete tomu rozumět až tehdy, když s tím budete žít v těsné blízkosti. To je jako v životě: ve chvíli, kdy si na něco zvyknete - na své trápení, závist, atd. - už to nevnímáte. Kdo bydlí u řeky, zakrátko přestává slyšet její šumění, nebo když si pověsíte do pokoje obraz, už ho po nějaké době nevnímáte. A takhle povětšinou přestáváte vidět hory, údolí a stromy... manžela, rodinu, děti. 

Abyste dokázali žít s něčím takovým, jako je žárlivost, závist a vlastní vnitřní bída, nesmíte si zvyknout a jen tak to přijmout. Je třeba si toho hledět, jako si hledíte právě zasazeného stromu, který chráníte před suchem a nepohodou. Musíte se dívat, nesoudit, neospravedlňovat - začít to mít rád. Ne že pak milujete svou závist nebo utrpení (i když i takových lidí je spousta). Záleží vám prostě na tom, abyste "sledovali" projevy života.

Bylo by tedy možné, abychom doopravdy žili s tím, co jsme: se svou otupělostí, závistí, ustrašeností, lhostejností (tj. mimochodem nalhávání si velké ohleduplnosti a citlivosti), nudou, snadnou zranitelností, se svou touhou po uznání a chvále? Bylo by možné, abychom s tím vším žili, aniž bychom to přijali nebo odmítali? Bylo by možné, abyste to všechno pozorovali beze smutku, cynismu nebo pýchy?

Položme si ještě otázku: je tato svoboda, tato (vnitřní) samota, toto navázání kontaktu se vším, čím jsme uvnitř své bytosti, záležitostí času? Lze k této svobodě a volnosti dojít postupně? Samozřejmě že ne, protože ve chvíli, kdy sem vpustíte čas, ještě víc se zotročíte. Svobodným a volným se nelze stát krok za krokem. Svobody nelze dosahovat.

Můžeme si být svobody vědomi? Když řeknete "já jsem volný a svobodný", tak určitě nejste. Je to jako když člověk tvrdí, že je šťastný: když to vyslovuje, žije už ve vzpomínce na to, co bylo.

Svoboda se dostavuje sama sebou - ne na přání, ani s touhou nebo chtěním. Nezjeví se, když si vytvoříte představu, jak má vypadat. Dospět ke svobodě znamená učit se pozorovat život.


Zdroj: D. Krišnamúrti: Volnost, která neví

Foto: Pexels

www.vykladanisnu.cz
Všechna práva vyhrazena 2022
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!