Být v přítomnosti: vidět krásu okamžiku, aniž v něm hledáte uspokojení

Pozorovali jste někdy, co se s vámi děje, když je vám odmítnuto sebemenší potěšení? 

Když nedostanete to, co chcete, jste zoufalí, závistiví či plní nenávisti. Všimli jste si, jak jste roztrpčení, když je vám odmítnuta potěcha např. z pití, kouření nebo jiných věcí? Je to určitý druh strachu, že? Bojíte se, že nedostanete to, co chcete, anebo že něco ztratíte.

 Když člověk přichází o svou víru, které se po léta držel, nezažívá snad strach, že zůstane sám? Roky vám vaše víra poskytovala útočiště a uspokojení, a ve chvíli, kdy vám ji někdo vezme, se cítíte jako kůl v plotě, zcela osamělí. Zbyl vám jen strach - alespoň do chvíle, dokud si nenajdete jiné potěšení nebo novou víru. 

Neprožívá člověk poté, co ho například opustí partner kvůli někomu jinému, zlost a obavu ze ztráty něčeho, co mu přinášelo vlastnické uspokojení, partnerství a zajištění?

Pokud pochopíte, že honba za uspokojením nutně znamená i bolest, a budete chtít s tímto utrpením skoncovat, bude nutné, abyste věnovali pozornost tomu, jak jsou vaše požitky utvářeny. Je třeba, abyste viděli působení požitků a jejich dopad. Potom ve vás bude nekonečná radost ze života, která je cosi bezprostředního - dokud o ní nezačnete přemítat, protože pak by se změnila v požitek. 

Život v přítomnosti znamená vidět krásu daného okamžiku, aniž v něm hledáte uspokojení. 

Co vás v životě nejvíce zajímá? 

Můžete odpovědět, že váš úspěch v zaměstnání, rodina a prostředí, v němž žijete, vaše postavení, prestiž, atd. Mělo by však svoji logiku, kdybyste si přiznali, že na prvním místě stojíte vy sami!

Někteří možná namítnou, že není správné zajímat se hlavně o sebe. Co je však na tom špatného? Kromě toho, že se k tomu zřídkakdy poctivě přiznáme, a pokud ano, hned se za to stydíme. Pravdou je, že se člověk zajímá především o sebe, ale z různých tradičních a ideologických důvodů zastává názor, že to není v pořádku. Proč vůbec tvrdíme, že to není správné? Jde o pouhou myšlenku. Faktem je, že člověk se předně zajímá o sebe.

I když budete tvrdit, že vám větší uspokojení skýtá pomoc druhým, jde v prvé řadě zase o vás. Když VÁS uspokojuje pomáhat druhým, jde přece o VAŠE uspokojení. Jde nám o více či méně zřejmá uspokojení všeho druhu. Tvrdíme-li, že chceme svobodu, pak jen kvůli domněnce, že to bude něco velmi uspokojujícího.

Mnozí z vás touží po dobrém společenském postavení, protože máte strach být "nikým". Společnost je uspořádána tak, že lidem z vyšších kruhů vycházejí všichni vstříc, ale člověka z ulice každý odbyde. Proto lidé po celém světě touží být na výsluní - v politice, v rodině, atd. Uvnitř jsme sice směsice bídy a různých pletich, a proto je nám uznání o naší "významnosti" velkým zadostiučiněním.

Touha získat významné postavení, prestiž a moc, být uznáván jako něco extra - to v podstatě znamená přání ovládat druhé. Je to druh agrese. Světec, jemuž jde o postavení, odpovídající jeho svatosti, je stejně agresivní jako slepice, klovající na dvorku kolem sebe. 

Co je příčinou této agresivity? Strach.

Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels