GNM: Teorie genetických chorob, Downův syndrom

14.03.2023

GENETIKA A MOC LÉKAŘSKÉHO DOGMATU

Teorie genetického původu nemocí je jednou z doktrín, kterou tvrdošíjně zastává současná medicína. Lékařská věda tvrdí, že rakovina je způsobena "chybami v replikaci DNA", což způsobuje postupnou změnu buněk z normálních na "abnormální" a nakonec na "zhoubné" buňky. Mapování rakovinných genů je tak jedním z nejnovějších počinů moderní medicíny.

Po vzoru projektu Human Genome Project bylo vytvořeno Mezinárodní konsorcium pro výzkum genomu rakoviny (International Cancer Genome Consortium), aby koordinovalo sekvenování rakovinového genomu ve velkém měřítku. Cílem, jak jasně uvedl Dr. Mike Stratton z Cancer Genome Project (Wellcome Trust Sanger Institute), je, abychom "identifikací všech rakovinových genů byli schopni vyvinout nové léky, které budou zacílené na specifické zmutované geny, a abychom zjistili, kteří pacienti budou mít prospěch z tohoto nového způsobů léčby".

Nedávno britští vědci objevili 23 000 mutací v případech rakoviny plic. Zároveň také zjistili, že ne všechny mutace způsobují rakovinu! Mutace v genech BRCA1 a BRCA2 údajně zvyšují riziko, že žena onemocní rakovinou prsu. Během následujících pěti let plánuje konsorcium zmapovat genomy dalších 1 500 různých druhů rakoviny prsu. "Čím více genomů rakoviny prsu zmapují, tím lepší představu budeme mít o příčinách onemocnění," řekl Dr. Reis-Filho z Institutu pro výzkum rakoviny v Londýně (Los Angeles Times, 24. 12. 2009).

Pod rouškou "dobré vědy" se doporučují "profylaktická" opatření, jako např. "preventivní mastektomie", "aby se snížilo riziko vzniku rakoviny". Dalším "preventivním" opatřením je "zničení" označených rakovinných buněk, "protože rakovinná buňka je jako člověk a my ji musíme zabít, abychom přežili", tvrdí Dana Blankenhorn (Rethinking Health Care).

Lékařský konsenzus (souhlas) o genetickém původu nemocí také slouží jako ospravedlnění pro screening embryí na "abnormální" geny. Preimplantační genetická diagnostika (PGD) zahrnuje odebrání buňky z embrya v osmibuněčném stádiu vývoje a její testování. Lékaři pak "vyberou embryo bez špatných genů, aby těhotenství pokračovalo, a vyřadí každé, jehož genetický profil ukazuje na budoucí problémy. Použití PGD má zajistit, aby dítě neneslo změněný gen. (BBC, 2006)

Medicína si příliš často bere za úkol "vylepšit" lidské bytosti - i v tomto případě, a to i navzdory nedostatku důkazů, že by "defektní geny" nutně byly příčinou rakoviny, a především navzdory velmi omezeným znalostem, proč přesně dochází ke genetickým změnám.

EPIGENETIKA A SÍLA PŘEDKŮ

Studie v oblasti epigenetiky ukazují, že geny nejsou v žádném případě "vyryté do kamene", ale že se mohou samy měnit v reakci na prostředí člověka. Stručně řečeno, DNA a tím i biologie organismu se neustále přizpůsobují signálům zvenčí buněk, včetně energetických informací, pocházejících z myšlenek a přesvědčení.

Na základě tohoto nového modelu jsou epigenetici toho názoru, že nemoci, jako je rakovina, nejsou způsobeny defektními geny, jak tvrdí tradiční genetika, ale spíše negenetickými faktory, které mění genovou expresi bez změny sekvence DNA.

Kromě toho zastánci této teorie naznačují, že emoce předků a jejich životní prožitky a zkušenosti mají trvalý vliv na následující generace. Předpokládá se, že propuknutí nynější nemoci je vyvoláno "ťuknutím" na "transgenerační paměť" nějakého rodinného předka. Tato myšlenka je založena na pozorováních, kdy "vnuci švédských chlapců (z otcovy strany, nikoli z matčiny), kteří byli v 19. století vystaveni během preadolescence hladomoru, měli menší pravděpodobnost, že zemřou na kardiovaskulární onemocnění. Opačný účinek byl pozorován u žen - vnučky žen (z otcovy strany, nikoli z matčiny), které zažily hladomor v děloze (a jejich vajíčka se tvořila), žily v průměru kratší dobu." (Ghost in Your Genes, Marcus Pembrey, University College London, BBC, 2006)

Podobnou filozofií se řídí i Totální biologie (Claude Sabbah), Biogenealogie (Christian Freche) a Biodekódování (Marie-Anne Boularand). Je ironií, že tyto modality jsou založeny na bizarním zkreslení vědeckých objevů Dr. Hamera. "Biologické konflikty" jsou např. vykládány jako "semena, zasetá do života předků jedince, kteří do rodokmenu vnáší tísnivou vzpomínku, která tiše přeskakuje z generace na generaci, kde se přeměňuje na nemoc" (Patrick Obissier) . Proto je "osvobození od syndromu předků" (Ancelin Schutzenberger) hlavním cílem "terapie", jejímž cílem je osvobodit potomka od genetického programování, aby byl ušetřen toho, že bude způsobovat nemoce budoucím generacím.

Představa, že současná nemoc má svůj původ v úzkostné životní zkušenosti předka, není opodstatněná. To vykazuje představu o transgeneračních příčinách nemocí do říše mýtů, v tomto případě mýtů, opředených strachem a pocitem viny. Totéž platí pro inscenovaná dramata terapie, zvané "Rodinné konstelace" (Bert Hellinger), jejímž cílem je "léčit" nemoc jedince tím, že se odvolává na nevyřešené problémy členů rodu (nebo se členy rodu), a to jak z minulosti, tak ze současnosti.

"BIOLOGIE" PŘESVĚDČENÍ

Studie Bruce Liptona, prezentovaná v knize "Biologie přesvědčení" (2005), jsou svěžím způsobem vědecky podložené. Dr. Lipton, vystudovaný buněčný biolog, názorně předvádí prostřednictvím vědeckých experimentů, že chování buněk a epigenetická exprese genů jsou skutečně ovlivněny našimi přesvědčeními a vnímáním světa. To má hluboký dopad - místo toho, abychom byli řízeni našimi geny, my sami přebíráme kontrolu nad našimi geny. "Od oběti k pánovi" se rychle stalo heslem epigenetiků.

Dr. Joe Dispenza ("Rozvíjejte svůj mozek", 2006) představuje "Biologii změny", která čerpá ze zajímavého výzkumu z nově vznikající oblasti neuroplasticity. V souladu s objevy nové fyziky kvantové mechaniky potvrzují Liptonovy i Dispenzovy poznatky, ať už na buněčné nebo neurologické úrovni, že mysl je mocným spolutvůrcem naší reality.

Na základě principů "mysl řídí geny" a "myšlenky mění biologické procesy" oba badatelé docházejí k závěru, že přesvědčení a myšlenky musí také být základní příčinou nemocí. Tvrdí, že "negativní přesvědčení vám může způsobit nemoc" (Lipton) a "myšlenky vytvářejí nemoc" (Dispenza). Na první pohled se to zdá rozumné, avšak teorie, že přesvědčení a myšlenky způsobují nemoce, nedokáže vysvětlit, proč se u člověka rozvine velmi specifická nemoc - proč srdeční onemocnění, jako např. angina pectoris, proč určitý typ rakoviny (rakovina plic, rakovina jater, rakovina prostaty), proč svalová porucha, proč kožní vyrážka nebo jednoduše běžné nachlazení. Teorie není schopna vysvětlit, proč se například u ženy rozvine rakovina prsu v prsních žlázách nebo v mléčných kanálcích, proč je rakovina v pravém nebo levém prsu, proč nádor roste rychle nebo pomaleji, a navíc, proč ne každá žena, která na rakovinu prsu "věří" (nebo je spíše naočkována strachem z rakoviny prsu, což je většina žen), dostane rakovinu. Tvrzení, že nemoc je výsledkem přesvědčení nebo myšlenek člověka, neobjasňuje skutečnost, že nevrozená onemocnění, jako je zánět jater (hepatitida), se vyskytují již u novorozenců. Kromě toho savci a další druhy mají také nemoci, včetně mnoha různých typů rakoviny, i když (s největší pravděpodobností) na nemoci "nevěří".

"Příroda nás nikdy neoklame. Jsme to my, kdo klame sám sebe." (Rousseau)

Všechny lékařské teorie, ať už konvenční nebo "alternativní", minulé či současné, jsou založeny na konceptu, že nemoci jsou "poruchou" organismu. Předpokládá se, že nemoci jsou způsobeny patogenními mikroby, maligními rakovinovými buňkami, defektními genovými mutacemi, slabým imunitním systémem, toxiny z prostředí, elektromagnetickým znečištěním, geopatickým zářením, karcinogeny, kouřením, špatnou stravou, obezitou, výživovým deficitem, nevyváženou hladinou pH, hormony, kořenovými kanálky, stresem, negativním přesvědčení - seznam by mohl pokračovat dál.

Průlomový objev Dr. Hamera (že nemoci nejsou nesmyslné "poruchy", ale jsou to ve skutečnosti smysluplné biologické procesy, které se snaží organismus spíše zachránit, než zničit) a jeho závěry (že nemoci nejsou "chybou" přírody, ale jsou to významné Speciální biologické programy přírody, jejichž cílem je podpořit jedince během emočního strádání) staví medicínu, tak jak ji známe, zcela na hlavu. Germánská nová medicína je největší výzvou, jaké kdy lékařská věda a medicína jako celek čelila.

BIOLOGIE MOZKU

"Rozdíl mezi psychikou, mozkem a tělem je čistě akademický. Ve skutečnosti jsou jedním." (Ryke Geerd Hamer)

Dr. Hamer je zřejmě první, kdo zkoumá příčiny nemocí tím, že bere v potaz mozek. Mozek řídí všechny procesy v těle. Porovnáním CT snímků mozku svých pacientů s jejich lékařskými záznamy a jejich osobní anamnézou zjistil, že emocionální trauma nebo "konfliktní šok" (DHS) zanechává viditelnou stopu přesně v té oblasti mozku, která řídí proces nemoci. Na základě studia desítek tisíc případů zjistil, že psychika, mozek a tělo tvoří biologickou jednotku, zakódovanou pomocí Speciálních biologických programů (SBS) za účelem zajištění přežití. Dr. Hamer zjistil, že mozek funguje jako prostředník mezi psychikou a tělem, má jak přijímací, tak vysílací funkce. Identifikoval mozek jako stanici řízení biologických procesů, odkud jsou tyto prastaré programy pro krizové situace řízeny a koordinovány.

Každý Speciální biologický program (SBS) má dvě fáze: konfliktně-aktivní fázi (1. fáze), a za předpokladu, že je konflikt vyřešen, léčebnou fázi (2. fáze).

Během konfliktně-aktivní fáze se celý organismus podílí na usnadnění řešení konfliktu. Ihned poté, co dojde ke konfliktu DHS, autonomní nervový systém se přepne do stavu stresu (sympatikotonie), způsobujícího "poruchy spánku", a psychika přejde do nutkavého režimu myšlení. Účelem probdělých hodin navíc a intenzivního soustředění se na konflikt je najít řešení konfliktu co nejdříve. V souladu s psychikou a autonomním nervovým systémem zároveň dochází k tomu, že orgán, související s konfliktem, reaguje funkčními změnami, aby pomohl jedinci na fyzické úrovni během neočekávaného negativního stresu. Tyto dobře koordinované procesy jsou spouštěny a řízeny konkrétním mozkovým relé, které přesně odpovídá konkrétnímu typu konfliktu, i příslušnému orgánu.

Na CT snímcích mozku je aktivita Speciálního biologického programu (SBS) viditelná jako soubor soustředných prstenců. Tato prstencová konfigurace se nazývá Hamerovo ložisko. Občas je Hamerovo ložisko také viditelné na CT snímku orgánu, takže vzájemná souvislost mezi mozkem a orgánem je zcela evidentní.

"Když v naší psychice dojde k biologickému konfliktu a Speciální biologický program se aktivuje, tak v mozku i příslušném orgánu probíhá odpovídající proces. Tohle víme jistě. Víme také, že existuje "orgánový mozek", který vibruje na stejné frekvenci, jako mozek (v hlavě), což je důvod, proč vidíme prstencové zčeření jak v mozkovém relé, souvisejícím s konfliktem, tak v souvisejícím orgánu. To naznačuje, že jsou to právě ony malé "mozky" orgánových buněk, které způsobují, že postižený orgán a odpovídající Hamerovo ložisko vibrují na stejné frekvenci!" (Dr. Hamer)

Pozoruhodná podobnost konfigurace cílového prstence s ("šokovými") vlnami, přenášejícími energii, živě ilustruje, že mozek v hlavě i orgánový mozek mají schopnost zvýšit energetickou hladinu těla, pokud je to nutné kvůli konfliktu DHS.

"BIOLOGIE" PSYCHIKY

"Tak či onak jsme součástí jediné všeobjímající psychiky." (C. G. Jung)

Výzkum Dr. Hamera ukazuje, že psychika je nedílnou součástí lidské biologie. Je to takříkajíc "orgán", který instinktivně rozpoznává nebezpečí, které by mohlo ohrozit naše přežití ("Konflikt existenční", "Konflikt strachu ze smrti", "Konflikt útoku", "Konflikt hladovění"), bezpečnost naší domény/oblasti nebo domova (konflikty týkající se teritoria), pouto k členům naší skupiny ("Konflikt ztráty", "Konflikt odloučení", "Konflikt opuštění") nebo přežití samotné skupiny ("Konflikt sexuální", "Konflikty starostí o hnízdo"). Lidské bytosti sdílejí tyto konflikty se všemi druhy.

Jelikož jsou lidské bytosti schopny symbolického myšlení, jsme schopni tyto konflikty prožívat také v přeneseném smyslu. Pro nás může být "Konflikt hladovění" iniciován ztrátou pracovního místa a strachem z toho, že nebudeme vědět, jak se zaopatřit. "Konflikt sexuální" může být způsoben negativním stresem a úzkostí, že se náš partner "páří" s někým jiným; "Konflikt opuštění" může být vyvolán pocitem vyloučení nebo opuštění. "Konflikt teritoriální" může být spuštěn doma, v práci nebo ve škole.

Biologické konflikty se liší od stresu (dokonce i extrémního stresu) tím, že k nim dochází neočekávaně a zapojují se celý organismus, jehož jednou složkou je psychika. Z biologického hlediska to, co je "NEOČEKÁVANÉ", znamená, že jedinec byl zaskočen, a že tato nepřipravenost může mít škodlivé následky. Za účelem podpory jedince během této nepředvídané krize je okamžitě spuštěn Speciální biologický program (SBS), vytvořený pro konkrétní situaci.

V samotném okamžiku konfliktu (DHS) si psychika spojí konkrétní téma biologického konfliktu s danou šokující události (DHS). Tato asociace je zcela podvědomá. To zůstává člověku, který prožil konfliktní událost DHS, neznámé, dokud se neobjeví symptomy, čímž vyjde najevo, co přesně podvědomá mysl spojila s konkrétní konfliktní situací. Např. neočekávaná ztráta milovaného člověka nemusí být nutně prožívána jako biologický "Konflikt ztráty", může být subjektivně vnímána jako "odloučení" (od partnera nebo potomstva), "opuštění" (od smečky) nebo jako "strach, zděšení" (v hnízdě nebo teritoriu), přičemž všechny tyto konflikty se projevují různými fyzickými příznaky v příslušném orgánu.

V přírodě jsou tyto konflikty obecně vyřešeny rychle. Jelikož jsme se však my, lidé, odcizili přírodě a již nežijeme v souladu s ní, zažíváme "teritoriální konflikty", "konflikty útoku", "sexuální konflikty", "konflikty odloučení", "konflikty opuštění" nebo "konflikty ztráty" mnohem častěji a obvykle konflikty trvají delší dobu. To je důvod, proč se složitost a závažnost nemocí, jak se to děje u lidí (konkrétně zvýšená četnost rakoviny), nevyskytuje v přírodě ve stejném rozsahu.

Zkušenost biologického konflikt je nám vlastní. Je řízena ze stejného mozkového relé, které koordinuje krizovou reakci na konkrétní konflikt. To, jak psychika vnímá konflikt, je dáno biologickým chápáním situace. Je samozřejmé, že naše přesvědčení, hodnoty, sociální a kulturní podmínky, znalosti, očekávání, naše zranitelnost a mnoho dalších faktorů významně přispívají k subjektivnímu vnímání a interpretaci konfliktní situace. Avšak samotná přesvědčení a názory, nezávislé na konfliktním šokujícím zážitku, nejsou schopny aktivovat Speciální biologický program (SBS), zejména proto, že "nemoci" nejsou "dysfunkce" (Lipton), ale mají vždy hluboký význam.

Když má člověk pozitivní přístup, překoná hněv, nabude pocitu důvěry a odpuštění, může tím výrazně snížit intenzitu a trvání konfliktu (DHS), a tím i symptomů "nemoci". Germánská nová medicína posouvá či spíše povyšuje "prevenci" a "léčení" na takovou úroveň, kdy lze biologii člověka chápat jako úzce spojenou s duchovností a možností duchovního růstu. GNM nás upozorňuje na význam psychiky jako "sídla duše", skutečného pána našeho života.

BIOLOGIE LÉČENÍ

"Tajemství medicíny spočívá v tom, že rozptýlíme pacienta, zatímco příroda se uzdraví sama." (Voltaire)

Poté, co člověk konflikt vyřeší, celý organismus se zmobilizuje, aby obnovil původní funkce postiženého orgánu. Ztráta tkáně, k níž došlo během konfliktně-aktivní fáze, je znovu nahrazena; nadbytečné buňky, které již nejsou potřeba, jsou odstraněny. Autonomní nervový systém se přepne do stavu prodloužené vagotonie, nutící organismus k odpočinku, "zatímco příroda se uzdraví sama".

Mikrobi, jako jsou (plísňovité) houby a bakterie, aktivované z mozku, zahájí práci, která jim byla přidělena. Například stafylokokové bakterie usnadňují obnovu kostní tkáně, která ubyla během rakoviny kostí. Bakterie TBC a plísně, jako např. candida albicans, jsou naopak nastaveny tak, aby rozkládaly nádory v prsu, ledvinách, tlustém střevě, játrech, slinivce, děloze nebo prostatě. Skutečnost, že tuberkulózní bakterie a plísňovité houby odstraňují nádory, jasně ukazuje, že rakovina je reverzibilní! Pokud však člověk nemá tyto užitečné mikroby, např. kvůli nadměrnému užívání antibiotik, nádor jednoduše zůstane na místě a zapouzdří se. Naše myšlenky nebo přesvědčení (ať už pozitivní nebo negativní) nemohou tohle vyvolat.

Mikrobi během své činnosti vyžadují kyselé prostředí, což náležitě zajistí vagotonický nervový systém, dominantní během jakékoli léčebné fáze. Vagotonický nervový systém reguluje trávení a vylučování, proto jsou hladiny kyselosti přirozeně zvýšeny během normálních nočních hodin. Teorie, že nízká hladina pH způsobuje rakovinu nebo jakékoli jiné onemocnění, je chybná. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Právě nízká hladina pH poskytuje ideální prostředí, ve kterém se orgán léčí. Jelikož je však stupeň léčebných příznaků vždy dán intenzitou konfliktně-aktivní fáze, intenzivní léčebný proces může snížit hladinu pH na velmi nízký (závažný) stupeň. V tomto případě je třeba situaci řešit nejlépe přírodními prostředky, včetně zásadité stravy.

Přesto je důležité vzít v úvahu, že výtok/výměšek, produkovaný plísněmi a bakteriemi TBC, obsahuje velké množství bílkovin, které jsou vyloučeny stolicí, močí a dalšími cestami. Aby se znovu doplnila jejich ztráta, je životně důležité během léčení konzumovat potraviny, bohaté na bílkoviny. Vyvážená strava, ideálně z organických zdrojů, velmi podporuje již probíhající léčebný proces. Avšak potraviny samy o sobě rakovinu vyléčit nemohou. Vzhledem k tomu, že rakovina se již léčí přirozeně sama, je koncept "potravin, bojujících proti rakovině", přebytečný; je to rozpor sám o sobě.

Léčení zahrnuje mnoho biologických procesů. Bílé krvinky (lymfocyty, makrofágy, atd.) a protilátky - to vše se podílí na léčení. V důsledku toho je tzv. "imunitní systém", prezentovaný jako obranný systém proti činitelům (mikrobi, rakovinné buňky, toxiny), způsobujícím "nemoci", ve skutečnosti podpůrným systémem, který má přispět k rychlému uzdravení! Termín "proti"-látky je nesmyslný, protože v podstatě neexistuje žádná "látka", "proti" které by bylo třeba "bojovat".

Příznaky v konfliktně-aktivní fázi jsou vzácné, protože během stresového období se funkce orgánů ve skutečnosti "zlepšuje". To je důvod, proč např. rakovina, která se rozvíjí během konfliktní aktivity, je zjištěna až při běžné prohlídce nebo následném vyšetření.

                        Naprostá většina příznaků, včetně některých druhů rakoviny, jsou léčebné příznaky                                       a náznak toho, že související konflikt byl vyřešen.

Typické příznaky hojení jsou: otok (protože k hojení dochází vždy v tekutém prostředí), bolest (způsobená otoky), horečka a zánět (v důsledku zvýšeného průtoku krve do hojící se tkáně), výtok/výměšek (k vyloučení zbytků a vedlejších produktů léčebného procesu) potenciálně smíšený s krví (při obnově tkáně se kapiláry snadno lámou), noční pocení (když se jedná o bakterie TBC), bolesti hlavy (v důsledku otoku mozkového edému v oblasti mozku, související s daným orgánem) a únava a vyčerpání (protože autonomní nervový systém je v prodlouženém stavu vagotonie).

Vzhledem k tomu, že "nemoci" jsou buď funkčním zlepšením orgánu (v konfliktně-aktivní fázi) nebo léčebnými symptomy (v léčebné fázi obnovy), mají vždy smysl, a proto je třeba přehodnotit mnoho zavedených teorií. Na základě vědy GNM je patrné, že mnohá tvrzení - např. že toxiny v životním prostředí a stravě, nevyvážená hladina pH, patogenní mikroby, chybné geny, slabý imunitní systém, kořenové kanálky, negativní myšlenky a přesvědčení způsobují nemoci - již nejsou udržitelná, protože byla vytvořena na základě falešných předpokladů.

Samozřejmě, že špatná strava, kouření, vystavení elektromagnetickému znečištění, zubní amalgámy, negativní myšlenky, pesimistické vyhlídky a další nepříznivé faktory berou organismu energii. Všechny vlivy, které odčerpávají tělesnou vitalitu, značně ztěžují vyléčení a mohou dokonce přispět k vážným komplikacím, zejména během léčebné krize. Většina farmaceutických léků kvůli vysoké toxicitě brutálně narušuje přirozený léčebný proces a dokonce způsobuje smrt, jak vidíme na extrémně vysokém počtu obětí chemoterapie.

Naopak strava bohatá na organické živiny, čištění geopatických stresových zón, cvičení jógy a meditace, atd., mohou proces obnovy nesmírně urychlit. Již dlouho je známo, že pozitivní myšlenky, stejně jako velmi specifické zvuky a barvy, zvyšují vibrační frekvenci těla a nesmírně přispívají k léčení. Tento nárůst energie vysvětluje "spontánní remisi" (tj. vymizení onemocnění). To objasňuje léčivou sílu lásky, modlitby a posvátných míst. Právě na tomto základě placebo (z latinského "placebo" - "já prosím") působí na pacienta.

V neposlední řadě má pochopení GNM a pěti biologických zákonů samo o sobě léčivý účinek, neboť osvobozuje mysl od strachu a naplňuje nás důvěrou v tvořivou moudrost matky přírody.

BIOLOGIE GENŮ

"Nejsme odděleni od zbytku živoucího světa; jsme jeho součástí až do morku kostí a našich genů." (Neil Shubin)

Objevy dr. Hamera jsou pevně zakotveny ve vědě o embryologii. S přihlédnutím k růstu a vývoji lidského organismu dr. Hamer zjistil, že vzájemná souvislost mezi psychikou, mozkem a odpovídajícím orgánem - což již předtím pevně stanovil - je úzce spojena s embryonálními zárodečnými vrstvami, z nichž pocházejí všechny orgány a tkáně těla. Byly to až CT snímky mozku, které všechno spojily dohromady.

Když dr. Hamer porovnal umístění mozkových relé, odkud jsou řízeny Speciální biologické programy (SBS), s embryonálním vývojem plodu, zjistil, že všechny orgány, které pocházejí ze stejné zárodečné vrstvy, jsou také řízeny ze stejné části mozku (viz GNM diagram).

Buňky každé zárodečné vrstvy v podstatě "vědí" - na základě vrozeného spojení s psychikou - jak reagovat na konflikt, aby usnadnily řešení. Např. buňky entodermálních plicních alveol se začnou množit přesně ve chvíli, kdy dojde ke "Konfliktu strachu ze smrti". Tyto nadbytečné buňky, tj. "rakovinové buňky", zlepšují kapacitu plic, aby pomáhaly jedinci během zátěže a negativního stresu, který ohrožuje život. 

To je důvod, proč rakovina existuje už od počátku lidského života.

PROČ NEMOCI "PROBÍHAJÍ V RODINÁCH"

Vzhledem k tomu, že rodiny sdílejí stejné kulturní a sociální podmínky, stejné indoktrinace, stejná přesvědčení, atd., často zažívají stejný typ konfliktu, který vyvolá stejné "nemoci".

                                                            Rodinný spor, hádka                          Válka 

                                                         "konflikty hněvu"                                   "konflikty strachu ze smrti"                                                                                         "konflikty ztráty sebeúcty"                "konflikty starostí o hnízdo"                                                                                       "konflikty odloučení"                            "konflikty útoku"                                                                                                             "konflikty opuštění"                              "konflikty existenční"

Ortodoxní medicína pohlíží na Lou Gehrigovu chorobu (tj. onemocnění buněk centrální nervové soustavy) a Huntingtonovu chorobu (tj. neurodegenerativní onemocnění mozku) jako na "genetické poruchy", které se předávají z generace na generaci. Podle objevů dr. Hamera se biologický konflikt, spojený se svaly, týká "neschopnosti utéct", "pocitu svázanosti" nebo "pocitu uvíznutí", což vede k paralýze svalů během konfliktně-aktivní fáze. Biologický význam paralýzy je reflex "falešně mrtvého", protože v přírodě predátor často útočí na kořist jen tehdy, když se snaží uniknout. Instinktivní reakce zní: "Jelikož nemohu utéct, hraju mrtvého", což způsobuje paralýzu, dokud nebezpečí nepomine.

Nicméně diagnóza, šok z prognózy a děsivý obraz invalidního vozíku ("pocit uvíznutí") prodlužují konflikt a zhoršují stav. Samozřejmě, že strach, vyvolaný široce rozšířeným přesvědčením, že "nemoc" může mít "genetickou příčinu", pouze zvyšuje zranitelnost jedince. Pokud má rodič takovou svalovou "poruchu", je přirozeně jeho dítě mnohem náchylnější ke "konfliktu uvíznutí". Musíme mít také na paměti, že jakýkoli konfliktní šok může být prožíván s jinou osobou nebo kvůli jiné osobě, zvláště pokud se negativní stres týká blízkého milovaného člověka.

Nicméně, i když členové rodiny nebo generace rodin prožívají stejný typ konfliktů, samotný konfliktní šok (DHS) je značně osobní událost, která v tu chvíli zahrnuje jenom mozek, nebo spíše mozkové relé, té osoby, která utrpěla konflikt v konkrétní době. To je důvod, proč nemoci nemohou být přenášeny na další generace, ani nemohou být zděděny od člena rodiny nebo předka, ať už geneticky nebo epigeneticky.

CO JSOU "RAKOVINOVÉ GENY"?

Podle standardní teorie jsou rakovinné geny "defektními" mutacemi normálních buněk. Jakmile však začneme chápat vědu GNM, uvědomíme si, že nic v přírodě není "defektní" nebo "abnormální".

V polovině 90. let Dr. Hamer uvedl ve své knize Vermächtnis einer Neuen Medizin (Dědictví nové medicíny): "Už víme, že například adenoidní rakovinové buňky prsní žlázy, vytvořené pouze pro jednorázové použití, jsou geneticky odlišné od původních autochtonních buněk prsní žlázy. Během léčebné fáze, po vyřešení konfliktu, bakterie TBC odstraňují výhradně rakovinné buňky, které již nejsou potřeba, avšak zanechávají původní buňky nedotčené. Genetický rozdíl je očividně znak, který umožňuje mikrobům rozpoznat, jaké buňky mohou být odstraněny, a jaké musí zůstat." (sv. 1, str. 379). Další atribut, který umožňuje mikrobům rozpoznat rakovinné buňky, je, že nádorové buňky se od "normálních buněk" liší velikostí a tvarem, což je důvod, proč je konvenční medicína označuje, či spíše interpretuje, jako "maligní" (zhoubné).

Dr. Hamer vysvětluje genetický rozdíl mezi rakovinnými buňkami a "normálními" buňkami tím, že rakovinné buňky mají specifickou, specializovanou, dočasnou funkci během jakéhokoli Speciálního biologického programu (SBS). Z toho důvodu ke genetickým změnám dochází u každé rakoviny a u každé tzv. nemoci!

Genetické změny nemohou probíhat bez zapojení mozku. Tudíž mozkové relé, které řídí proces "nemoci", také řídí genetické změny v buňkách orgánu, souvisejícího s konfliktem (původní "orgánový mozek").

Výzkum dr. Hamera ukazuje, že Speciální biologické programy přírody (SBS) jsou zakódovány v každé buňce a jsou tak zapsány do genetického kódu. Smysluplná povaha těchto krizových programů (SBS) vyvrací teorii, že nemoci, obzvláště rakovina, jsou způsobeny "defektními geny". To dokazuje, že doktrína genetického původu nemocí je mylná.

DOWNŮV SYNDROM

V r. 1998 Anna, narozená s Downovým syndromem, překonala tuto "genetickou poruchu" prostřednictvím aplikace Germánské nové medicíny

("Germánská nová medicína mluví sama za sebe") 

Vlevo: Anna ve věku 4,5 let. Vpravo: Anna tři měsíce po terapii GNM
Vlevo: Anna ve věku 4,5 let. Vpravo: Anna tři měsíce po terapii GNM

Před terapií GNM byla Anna považována za značně nezpůsobilou, a to jak fyzicky, tak psychicky. Lékaři jí diagnostikovali tělesnou vadu v rozsahu 60%. To zahrnovalo částečnou paralýzu nohou. Ve čtyřech a půl letech byl její duševní vývoj a verbální schopnosti na úrovni ročního dítěte. Její rodiče vyzkoušeli všechny oficiálně uznané způsoby léčby pro děti se speciálními potřebami, ale nepřineslo to žádné výsledky. V roce 1998 Annina matka, sama lékařka, kontaktovala dr. Hamera s žádostí o radu.

Dr. Hamer: "Sluší se, aby byl badatel skromný. Musíme se proto ohradit před tvrzením, že bychom mohli vyléčit Downův syndrom, a to tím spíše, že jen samotní pacienti by to byli schopní dokázat, podporovaní svou rodinou. Co však můžeme říci, je, že ve všech příznacích Downova syndromu rozpoznáváme přirozené Speciální biologické programy, se kterými víme, jak pracovat. To znamená, že pokud dostaneme biologické programy do léčebné fáze, bude to mít za následek v každém jednotlivém případě normalizaci, a tím i vyléčení Downova syndromu. (Vermächtnis einer Neuen Medizin, 1987, sv. 2, str. 457).

Prvním krokem bylo analyzovat Annin snímek mozku, aby bylo možné identifikovat, o jaký typ konfliktů se jedná. CT snímek mozku mj. odhalil dva "Konflikty sluchu" ("Tohle nechci slyšet!"), viditelné jako Hamerovo ložisko v oblastech mozkové kůry, které řídí pravé a levé vnitřní ucho. Tyto dva konflikty sluchu dostaly Annu do "schizofrenní konstelace". V termínech GNM se "schizofrenní konstelace" týká konfliktní aktivity, zahrnující pravou i levou stranu mozku.

To, zda konflikt ovlivní pravou nebo levou stranu mozkové kůry, je určeno biologickou L-P dominancí a tím, zda se konflikt týká matky/dítěte nebo partnera. Je zde rovněž zkřížená korelace z mozku do orgánu.

Annin první Konflikt sluchu byl způsoben neustálým hlukem sbíječek v budově, kde její matka pracovala po celou dobu těhotenství. Jelikož je Anna levačka, její první konflikt - související s matkou - zasáhl levou mozkovou hemisféru, týkal se pravého ucha.

Její druhý Konflikt sluchu byl vyvolán skřípavým zvukem, který vydávaly kotoučové pily při kácení stromů kolem jejich domu. Tyto zvuky přetrvávaly během těhotenství a několik měsíců po něm. Navíc Annin otec, stavitel kostelních varhan, často ve své dílně přiléhající k domu používal cirkulárku. Tento Konflikt sluchu, související s otcem, měl dopad na sluchové relé na pravé straně mozku, zahrnující levé ucho.

Pokud jsou konflikty intenzivní, sluchová konstelace způsobuje extrémní citlivost na hluk a téměř nesnesitelnou "bolest sluchu", zvláště když je jedinec opakovaně vystavován frekvencím zvukových vln hluku, který souvisí s konfliktem (v GNM mluvíme o "kolejích" konfliktu). Např. když Anna slyšela nějaké hlasité zvuky, tleskala si rukama u uší. Reagovala dokonce ještě intenzivněji na hluk kotoučových pil.

V GNM také víme, že pokud je dítě "v konstelaci", zatímco se stále vyvíjí, zralost dítěte se obvykle zastaví ve věku, kdy druhý konflikt zasáhne druhou mozkovou hemisféru (viz zastavení zralosti - Maniakální deprese). Dozrávání je však pouze pozastaveno. Jakmile je jedna ze dvou mozkových hemisfér takříkajíc bezkonfliktní, dítě to dokáže ve svém vývoji velmi rychle dohnat. To byl případ Anny.

NITRODĚLOŽNÍ KONFLIKTY

Na základě komplexního výzkumu dr. Hamer zjistil, že příznaky Downova syndromu jsou důsledkem biologických konfliktních šoků, které utrpěl plod během embryonálního vývoje, konkrétně v prvním trimestru těhotenství.

V lidské psychice "konflikty sluchu" souvisejí s prastarými biologickými kódy, signalizujícími potenciální nebezpečí nebo hrozby. Během těhotenství může plod prožívat biologické konflikty, stejně jako kterýkoli novorozenec, dítě nebo dospělý. Nitroděložní "konflikty sluchu" mohou být způsobeny hudbou, která "rve uši, sekačkou na trávu, hlučnými přístroji, jako např. vrtačka v blízkosti břicha, neustálým hlukem z ulice (zejména hluk náklaďáků, motocyklů a automobilových závodů), nebo hlukem, který dělá pila nebo sbíječka - jako v případě Anny. Konflikt může vyvolat i ječení a křičení v bezprostředním okolí. V děloze jsou takové zvuky vnímány zvláště hlasitě, protože tekutina v plodovém vaku je mnohem silnější vodič zvuku, než vzduch.

Každé dítě je přirozeně jiné, takže hlasité zvuky automaticky nezpůsobují "konflikty sluchu" nebo jakékoli jiné konflikty per se u každého nenarozeného dítěte. Některé jsou citlivější než jiné. Pokud by však měl konflikt nastat, pak je to subjektivní zkušenost, která určuje, jaké symptomy se projeví v důsledku konkrétního šoku. To vysvětluje, proč má každé dítě s Downovým syndromem svůj vlastní soubor příznaků.

Výzkum vývoje plodu nenechává žádné pochybnosti o tom, že během těhotenství se plod necítí ani nechová jinak, než novorozenec. To zahrnuje reakci plodu na hluk. Těhotné ženy často cítí, jak s sebou plod trhne nebo kopne po náhlém hlasitém zvuku, jako je např. bouchnutí dveří. Takže zvuk, který plod slyší v děloze během vyšetření ultrazvukem, může být mnohem škodlivější, než si myslíme! Dr. Fatemi z výzkumné ultrazvukové laboratoře (Rochester v Minnesotě, USA), spadající pod nadaci Mayo Foundation, zjistil, že během ultrazvukových vyšetření jsou "plody ve skutečnosti v rozrušeném stavu kvůli hlasitým zvukům, které slyší," a že "ultrazvukové vibrace znějí jako vysoké tóny klavíru, mají přibližně stejnou hlasitost jako přijíždějící vlak metra" (Ultra Hearing Fetus, ACF NEWSOURCE).

Jelikož se běžně předpokládá, že riziko, že žena porodí dítě s Downovým syndromem, prudce stoupá po 35 letech věku, starší matky podstupují více ultrazvukových vyšetření, než mladší ženy. Opakovaná ultrazvuková vyšetření tak mohou být skutečným důvodem, proč ženy z této věkové skupiny častěji porodí dítě s Downovým syndromem.

Společně s konflikty sluchu může plod prožít jeden nebo několik dalších biologických konfliktů, např.:

● Konflikty motorické: Plod může vnímat hlasité zvuky (včetně ultrazvukového hluku) jako hrozbu, pociťovanou jako "neschopnost uniknout" a "pocit uvíznutí", což vede ke svalové atrofii a motorické paralýze. Např. Anna měla nemotornou chůzi a často padala kvůli částečnému ochrnutí nohou.

● Konflikty odloučení: Vzhledem k tomu, že nenarozené dítě není během těhotenství schopno rozlišovat mezi "neškodnými" zvuky, jako jsou motorové pily nebo sbíječky, a zvuky, které představují pro něj či matku potenciální nebezpečí, může plod trpět extrémním strachem z odloučení od matky, zejména když ohromný hluk přehluší uklidňující zvuk matčina srdce. Konflikty odloučení zahrnují buď okostici (kůže, pokrývající kosti), způsobující senzorickou paralýzu (znecitlivění) v místě, kde došlo k prožitku oddělení, nebo pokožku, což má za následek neurodermatitidu (tj. zánětlivé onemocnění kůže) a další kožní poruchy.

● Konflikty existenční: Zahrnují stočené kanálky v ledvinách a nervy, ovládající oční svaly. Tyto nervy způsobují, že se oko (oči) pohybuje laterálně. To je důvod, proč se Anna narodila s exotropickým strabismem (tj. šilhání).

● Konflikty strachu: Postihují průdušky nebo hrtan, včetně řečového centra, které řídí schopnost mluvit.

Pokud je pupeční šňůra omotaná kolem krku, dítě může zažít "strach z udušení". Tento konkrétní typ konfliktu zahrnuje pohárkové buňky v průduškách. V embryologii jsou pohárkové buňky považovány za reziduální střevní buňky. Během růstu a vývoje respiračního systému se z entodermálních buněk střevní sliznice tvoří (entodermální) buňky plicních alveol, jejichž úkolem je zpracovávat kyslík. Funkcí pohárkových buněk je produkovat tekutinu v průduškách, což je ekvivalentní s tvorbou trávicích šťáv ve střevech. Stejně jako se střevní buňky množí v důsledku biologického konfliktu, souvisejícího se "soustem potravy", počet buněk pohárkových ostrůvků se okamžitě zvyšuje v reakci na šok z nedostatku vzduchu. Biologickým účelem přídavných pohárkových buněk je zvýšit produkci tekutiny v průduškách, aby se "vzduchové sousto" dalo rychleji "strávit". Během léčebné fáze dochází k rozkladu pohárkových buněk za pomoci bakterií TBC. Pokud je však léčebný proces stále přerušován konfliktními recidivami, dochází k mukoviscidóze v průduškách (tj. cystická fibróza). Totéž může nastat, když je pupeční šňůra přestřižena příliš brzy, protože plíce novorozence potřebují určitý čas, aby si zvykly na samostatné dýchání.

Častým konfliktem, který je vyvolán obtížným porodem nebo způsobem, jak se zachází s novorozencem, je "Konflikt teritoriálního vzteku", zahrnující jaterní žlučovody a hepatitidu v léčebné fázi.

/POZNÁMKA: Vrozené abnormality, jako jsou fyzické anomálie nebo deformace orgánu, k nimž dochází během vývoje plodu, nesouvisejí s biologickým konfliktem./

GNM V PRAXI

Dr. Hamer: "V Germánské nové medicíně zcela přesně víme, jak se vypořádat s biologickými konflikty. Během 40 let praxe jako lékař jsem však viděl stovky dětí s Downovým syndromem. V žádném případě však netvrdím, že léčba dítěte s Downovým syndromem je snadný úkol. Musíme také vzít v úvahu, že terapie vyžaduje v prvé řadě týmovou práci celé rodiny, zejména matky. Také zatím nevíme, které příznaky jsou reverzibilní a které ne. Ale aspoň nyní víme, kde začít, přestože nás čeká ještě hodně práce - jak pro rodinu, tak asistujícího terapeuta - abychom tak malého človíčka správně nasměrovali. Na jednu stranu se to zdá téměř nemožné. Na druhou stranu, opodstatněná naděje, že nyní máme k dispozici skutečnou terapii, a že Downův syndrom již nemusí být považován za "neléčitelný", může rodinu nesmírně posílit." (Vermächtnis einer Neuen Medizin, 1987, sv. 2, str. 455)

Aby rodiče pomohli Anně vyřešit konflikty se sluchem, vynaložili veškeré úsilí, aby z jejího bezprostředního okolí odstranili všechny hlasité zvuky, zejména skřípající zvuk kotoučových pil. To byla skutečně velká výzva pro jejího otce, který ke své práci varhanáře potřeboval používat pilu. Rodiče však byli bohatě odměněni. Během pár měsíců se Annin fyzický i duševní vývoj výrazně zlepšil. Vyrostla o celých 10 cm, její obličej stále více ztrácel charakteristické rysy Downova syndromu, chodila normálně, byla schopná mluvit v celých větách a její strach z hlasitých zvuků zmizel. Začala chodit do školky, kde byla plně integrována jako "normální" dítě.

Do té doby bylo takové pozoruhodné uzdravení považováno za zhola nemožné. Pro Anniny rodiče to bylo 100% potvrzení správnosti objevů doktora Hamera.

TRIZOMIE CHROMOZOMU 21

Vzhledem k tomu, že všechny děti s Downovým syndromem mají třetí chromozom připojený k 21. genovému páru, odborníci došli k závěru, že přídavný chromozom 21 je příčinou Downova syndromu a tudíž zodpovědný za výrazné příznaky. Nejběžnějším typem je tzv. "volná trizomie chromozomu 21", kdy každá buňka u osoby s Downovým syndromem obsahuje 47 chromozomů místo 46. Anně byl diagnostikován právě tento typ chromozomu.

Na podzim v r. 2009 byl na webu learninggnm.com publikován anglický překlad článku o Annině příběhu ze švýcarského časopisu Zeitenschrift. Krátce poté kontaktoval tento web Anninu matku s žádostí o informace o aktuálním zdravotním stavu Anny, zejména o zprávu, zda nějaké následné testy zjistily stav trizomie chromozomu 21. Odpověď přišla 19. října 2009. Níže je uveden úryvek z dopisu. Z důvodu ochrany rodiny není zveřejněno jméno Anniny matky.

Vážená paní dr. Markolin,

Jsem opravdu velmi ráda, že vám mohu sdělit informace o naší Anně a jejím velmi příznivém vývoji.

Anně je nyní 15 let a navštěvuje běžnou střední školu, pomáhá jí doučovatel. Umí číst a psát (i když s chybami) a umí docela dobře pracovat s počítačem a kalkulačkou. Její sociální integrace ve škole probíhá krásně. Anna je drahoušek, je to milá, otevřená a komunikativní dívka, je velmi šikovná a zvládá dobře své každodenní povinnosti. Pokud jde o její vzhled, mnoho lidí vůbec nepozná, že má Downův syndrom.

Tím se dostávám k otázce genů. Kontrola před dvěma lety odhalila k údivu všech zúčastněných, že Anna má stále kompletní volnou trizomii chromozomu 21.

Anna ve věku 15 let
Anna ve věku 15 let

To je naprosto revoluční! Fakt, že se Anna tak pozoruhodně zlepšila, přestože má stále třetí 21. chromozom, je přesvědčivá známka toho, že skutečné příznaky Downova syndromu nejsou způsobeny trizomií chromozomu 21, ale biologickými konflikty, prožívanými před narozením. Především to ukazuje, že příznaky Downova syndromu jsou reverzibilní, pokud se vyřeší konflikty, související se sluchem.


Překlad: Jana

Zdroj: Caroline Markolin, learninggnm.com

www.vykladanisnu.cz
Všechna práva vyhrazena 2024
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma!